Nekamenujte mne, prosím! Vím, že jsem nenapsala ani řádku už řadu dní. Že odpočet do mých narozenin se krátí a já to flákám. Měla jsem se skvěle, jen jsem měla prostě NESDÍLECÍ NÁLADU. Není třeba všechny niterné poryvy troubit do světa. Ale o jednu záhadu se s vámi chci rozhodně podělit. Záhadu bílého jogurtu.
Mami, nasaď nám náhubky, jdeme ven, říkají prý mí oblíbení členové Divilkovic smečky. Chodí po dvou (jako nohách, protože jinak jsou tři bratři a shromažďovací výjimka se jich netýká), ale roušky si pojmenovali po svém. Nehrají rouškovanou a já jim fandím.
