Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší i mnohem hloupější než rostliny. Od ostatních živých organismů na Zemi nás dělí hlavně skutečnost, že si při setkání podáváme ruce. A řeknu vám, to je někdy zážitek!
Letos už nezapomenu popřát k narozeninám nikomu, protože jsem si pořídila skvělý vynález: narozeninovou knížku do kabelky. Pracně jsem dlouhodobě sbírala data narození, opisovala oznámení z Facebooku, vyptávala se přátel na jiné přátele, udělala jsem si pořádek v rodině. Knížečka kapesního formátu má jen 12 dvoustran s měsíci roku a řádky pro každý den. Zapíšete si jméno do patřičného řádku a víte to na furt. Nebo aspoň do doby, než tento deníček zaplněný až po okraj ztratíte. Jako já.
Tak jsem ráno vstala, vypila jsem hrnek nezbytné kávy a vyšla na terasu. Podívat se, jak je venku. Zkontrolovat výšku, tlak, teplotu a rosný bod. A pozdravit jaro. Už je cítit ve vzduchu, už je zapsáno v kalendáři, už klepe na naše srdce, aby se otevřela.
Ještě zajímavější než přímá zkušenost z dovolené s maminkou, je poslouchat ji, jak o ní vypráví ostatním. Role se nečekaně obracejí a z vyprávění vycházím jako někdo, kdo se snažil, ale… „Barča si s tím Španělem něco povídala anglicky, ale vím já, jestli mu něco rozuměla?“ líčí například mou snahu zajistit jí co největší komfort. Se zájmem poslouchám, jak to vlastně bylo z jejího pohledu, a dost se bavím. Už jsme doma, v pořádku, opálené, vysušené a odpočaté. Ale já se ještě na skok vrátím pod španělské slunce na ostrově Tenerife.
Sleduju tě na Facebooku, usmívá se na mě bývalá kolegyně, kterou potkám na ulici. Čtu všechny vaše články ve Žlutém, tvrdí mi prodavač ve stánku se svařákem. Podle postů na sítích máš úžasný a velmi pestrý život, usmívá se Blanička, která ovšem vidí i za zrcadlo. Chvílemi to vypadá, že mě sleduje a čte celý svět. Já ale vidím těch pět smutných lajků, které se krčí pod mými blogy, fotkami, komentáři.
Článek Matouše Hrdiny ze Seznamu, který mi přistál v sobotu ráno v e-mailové schránce, rozhodně stojí nejen za přečtení, ale i za přemýšlení. Titulek dnešního blogu jsem si vypůjčila z jeho textu. Je o tom, že Češi ročně vyhodí 400 milionů kusů oblečení. A že naše představa o ekologickém a šetrném nakupování v second handech je hodně scestná.
Jsem ve velkém zámeckém sále a tančím sólo. Mým tanečním partnerem je místní pohřebák a provedení tance je víc než nekonvenční. Do rytmu hudby skáčeme z dřepu až ke stropu. Dopadám zlehýnka do pozice žabáka, a pak se vší silou od země odrážím k dalšímu výskoku. Nebolí mě kolena, nepřepadám v dřepu dozadu, prostě jsem jako pérák, který v plesových šatech létá vzduchem k naprostému úžasu ostatních hostů. Vítejte v mých snech.
Tak ta každodenní porce cizího zoufalství by se teď docela hodila, napsal mi Jarda v reakci na můj mlčící blog. Asi zapomněl, že Zoufalcovy zápisky už před delší dobou vystřídala Úžasná Bára. I když milovníci ironie vědí, jak je to s tím zoufáním i úžasností doopravdy. Tak jsem teda zpět. Ať se vám to hodí nebo nehodí.
