Jsem na vrcholu sil. Za sebou mám řadu pracovních i životních zkušeností, fuckupů i hřejivých vzpomínek na vydařené akce. Doma klid a dospělé dítě. A před sebou minimálně 15 let, kdy budu muset pracovat. Kyprá padesátnice z malého moravského města, sen každého zaměstnavatele. Nebo je to jinak?
Jeden rok života. Přes 250 blogových příspěvků. Téměř 200 stran rukopisu. Každodenní příspěvky i dramatické pauzy. Noví čtenáři a fanoušci Úžasné Báry. Vytrvalá přízeň těch skalních. #365 dní od konce do začátku. Odpočítávání na cestě do vlastního nitra dnes končí.
Je třeba novým čtenářům blogu připomenout, že tato sada příspěvků s #číslem je odpočet do mých narozenin. Rok píšu, hledám a čekám na to, až najdu způsob, jak se stát skutečnou Úžasnou Bárou. Mám před sebou poslední dva měsíce a kousek.
Kdo čekal jubilejní oslavný blog č. #100, nedočkal se. Čekala jsem ho i já, ale prostě opět přišla menší pauzička, do poslední minuty vyplněná něčím jiným. Tak už to v životě bývá, že je občas důležitější žít a konat než psát o tom, co žiju a konám. Každopádně už nejsem u trojčíselných dnů a zachvátila mne panika. Do dne, kdy ze mne má být Úžasná Bára, už zbývá jen 98 dní a nocí.
Velmi mě zarmoutilo poznání, že z mých blogů se tak nějak vytratil humor. Když už ho mezi řádky nenajdu ani já, tak tam opravdu není. Smutné. Fakt smutné. Četla jsem nedávno článek v nějakém časopise, a ten byl tak vtipný, že se mi úplně zastesklo po době, kdy jsem bývala vtipná i já. Pinožím se světem s koutky svěšenými a přemítám o svém trápení. Kde je Úžasná Bára?
Proložení blogu Zoufalcovými zápisky mně způsobilo šok, protože když jsem hledala v mobilu aktuální countdown, ukázalo se mi číslo #121. Zastavte čas! Už jen čtyři měsíce do mé snahy stát se Úžasnou Bárou a já mám pocit, že stojím na místě. Že jsem se při tom hledání ztratila na každé křižovatce.
Definice idiota vychází z očekávání změny, i když děláme stejné věci stejným způsobem. Proto jsem si letos po mnoha letech nedala žádná novoroční předsevzetí. Není důležité, čeho konkrétně chci dosáhnout. Hlavní je pochopit, že každá změna začíná v mé hlavě. Pokud nezměním sama sebe, bude všechno kolem dokola stejné nebo horší. Nenaučím se anglicky. Nezhubnu. Nenapíšu knihu.
„Tak vy jste ta Úžasná Bára?“, ptá se mě paní za přepážkou na poště. Přišel mi balík s mým občanským jménem a dodatkem, že jsem Úžasná. Paní si mě prohlížela s brýlemi na nose, jako by si říkala: Tak to jsme tady ještě neměli. A víte co? Podívala jsem se na ni, usmála se a řekla: „Ano, to jsem já. Úžasná Bára.“
