Dnes ráno jsem v autě topila. Jen dva dny poté, co jsem jela v mokrém tričku se všemi okénky staženými a vzduch byl horký jako fén. Taky jsem měla dva horké čaje, což se nestalo už tři měsíce, a jednu slivovičku. Ano, je mi zima. Ano, celé léto mi bylo vedro. Kde se ztratilo mírné klima?
Člověk, který vyjde z vězení, si prý se svou svobodou zpočátku neví rady. Je trochu ztracen. Podobně se cítím já, když je dům po povrchu douklízen. Takže místo toho, abych si dala nohy nahoru a četla si, jsem otevřela šatní skříně a začala znovu řádit. Asi mi není pomoci.
17 oken, 14 dveří a jedno okýnko. Kuchyňské linky, koupelny, skříně, koberce, kachličky, veranda. Dvě cesty do sběrného dvora, deset cest ke kontejnerům s tříděným odpadem. Zemědělci slaví dožínky, že mají sklizeno. My slavíme domalovánky, že máme uklizeno!
Když jsem byla na mateřské dovolené já, žádný pořad typu Sama doma v televizi neběžel. Ostatně, byla jsem doma jen rok a za tu dobu, a ještě dlouho po ní, jsem nikdy sama doma nebyla. Teď se mi to občas podaří a řeknu vám, ani nepotřebuju poradit, co dělat. Vím to úplně přesně: NIC.
Jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Třeba když jedete prvním ranním vlakem do Prahy. Na silnicích je jen málo aut, ale velká spousta cyklistů, kteří šlapou v mlze do práce. Já mám co dělat, abych v polospánku nasedla do auta a dojela na nádraží, oni jsou ve stejnou dobu už v polovině svých ranních kilometrů. Jsou prostě v lepší kondici a šli včera brzo spát. Na rozdíl ode mě.
Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené do nejoblíbenějšího hrníčku z Jeruzaléma. A přesně v tuto chvíli, deset sekund po začátku plánované pohody, obvykle někdo naruší mé kruhy a dožaduje se pozornosti.
Po 70 dnech své blogovací výzvy nabírám opět zpoždění. Koleje vlaků se prohýbají vedrem, naše zahrada připomíná expozici subsaharské Afriky a mé mozkové závity jsou jako pečené závitky. Šedá kůra mozková je na povrchu pěkně křupavá, ale náplň se roztéká pomalu do celé hlavy. Bojím se vysmrkat. Tento způsob léta zdá se být poněkud vyčerpávajícím!
Jak přežít léto, když nemáte dovolenou? Pokud jste na tom jako já, která dávám přednost dovolené mimo hlavní sezonu a když to jen trochu jde, cestuji v zimě, časně zjara nebo pozdě na podzim, trávíte léto v práci. Když se pak člověk vrátí vedrem a maily zmožený domů, většinou jen padne a není schopen už ničeho. Dny plynou a vyčerpání narůstá. Řešením jsou časové skuliny.
