ednou za čas začnu s generálním úklidem. Vymetám pavučiny ze všech možných koutů, nekompromisně vyhazuju nebo nepotřebné daruji potřebným, vysypávám koš, třídím věci do složek a uklízím si je tam, kde je nikdo nenajde. Čtu si poštu a snažím se odpovídat důležitým nebo milým lidem (jsou to dvě množiny, které se neprotínají). Probírám se fotkama a většinu z nich ničím. Zavírám a otvírám okna, aniž bych je umývala. Ale nakonec přetřu alespoň klávesnici a obrazovku. Ano, uklízím si v počítači.
Nikdy nemůžu ty tvoje stránky najít. Pořád hledám Zoufalou Báru, napsala mi nedávno kamarádka Bára. Narážela tak na mé stránky Zoufalcovy zápisky, které jsem měla dříve. Vlastně je ještě stále mám, ale už na ně moc nepřispívám. Nechtěla jsem být jen Zoufalá, chtěla jsem se vydat vstříc své úžasnosti. Ale dodnes si to lidi, a často i já, pletou.
Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut. A když jste v té době měli, jako my, malé dítě, nikdy to nestačilo.
Chcete-li strávit s někým zbytek života, zeptejte se ho, jakou doma poslouchali hudbu. Protože vzpomínky na dětství nevymažete, ani kdybyste se přestěhovali na druhý konec světa. Jak přijde nostalgie, můžete být doma dost překvapeni hudebním vkusem svého protějšku. Já teda překvapena nejsem, protože jsem věděla, do čeho jdu.
Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době. Když se mi chce spát, sednu do postele a řeknu Dobrou, a než dopadne hlava na polštář, už spím. Na to druhé slovo Noc už skoro nikdy nedojde. Padám za zavřenými víčky do blaženého spánku rychlostí světla, vlastně tmy.
Tak jo. Stesky a starosti nikoho nezajímají. Jsem ráda, že jsem si to mohla v rámci #Výzva365 znovu ověřit. Den, který vypadal marně, nakonec skončil nečekaně vesele a povznesl mě na duchu i na těle. Šla jsem spát hodně pozdě v noci, pila jsem víno, pivo, slivovici, poslouchala mexickou trumpetu a dusot tanečníků, potkala jsem spoustu přátel, a nakonec jsme s mým mužem podlehli spontánnímu nápadu Honzy s Luckou a odjeli jsme s nimi na finále rockového festivalu. A ráno jsem se probudila se žaludkem na vodě, ale dušičkou v péří. To jsou ty paradoxy života.
čerejší podvečer byl jako stvořený pro knihu Letní bouřka. I když název odkazuje spíše na bouřlivé události na jednom panství než na hromy a blesky z nebe, prostě se do deštivého letního počasí náramně hodí. Nic vás neochrání před přívaly vody lépe než suchý anglický humor.
Extrémní polohy počasí mě dohánějí k extrémním náladám. V tom neskutečném vedru nedokážu normálně fungovat. Srdce mi buší, je mi takové horko, až je mi zima, a když vstanu, mám černo před očima. A do toho se plížívě blíží další atak Krize středního věku.
