Člověk má být velmi obezřetný v tom, co si přeje. Přání se totiž někdy plní zcela jiným způsobem, než byste si přáli. Já jsem se chtěla nějak ochladit v té vlně veder, která z člověka dělá vyždímaný kus hadru. A dostala jsem horečku. Mít horečku ve vedru, to neumí každý, ale já jsem úžasná. Když vedro vynásobíte horkem, dostanete zimnici. A tak je mi teď takové horko, až je mi zima, a čelo pokrývá ledový pot. Otázka, jestli se cítím lépe, je zbytečná.
Tak jsme se konečně dočkali teplíčka. Ráno vstávám bosou nohou, je nejen teplo, ale i světlo, dokonce už před šestou ranní svítí sluníčko a obloha je modrá. Můžu snídat na terase, poslouchat švitoření ptáků a kochat se kvetoucí krásou svých kytek. Prostě idyla. Jenže po probouzení venku nenásleduje cesta na pláž nebo na plovárnu, ale jízda autem bez klimatizace do podkrovní kanceláře bez klimatizace a v odpoledním žáru zpět. Den dušení se ve vlastní šťávě.
Dnes slavím se svým mužem 29 let společného života, což je naprosto neuvěřitelné. Ne proto, že bychom snad spolu vydržet nemohli. Ale proto, že jsme se brali teprve nedávno. Svatební den plný neuvěřitelných situací jsem už dříve popsala v jedné své povídce. Pokud jste ji ještě nečetli, poslužte si.
Život na malém městě má spoustu výhod. Většinu lidí tady znáte a víte, co od nich čekat. Málokdo a máloco vás překvapí. Příroda je deset minut pěšky z centra a do čtyř větších měst v okolí dojedete autem za půl hodiny. Občas ten velký svět zavítá i k nám, jako třeba při hudebních slavnostech nebo filmové přehlídce. Dnes začal třídenní maraton rozličných vystoupení Bystřice žije! a to přímo pod našimi okny.
Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte na začátku, jak se potíte a nadáváte. Když píšete blog, vidí vaše pokroky i pády každý, kdo na vaše stránky zabrousí. Nelze vyběhnout pod rouškou tmy a vrátit se jako ultramaratonec.
Ladislav Floreán (24) je kuchař původem z Bratislavy, který ve své pražské minigarsonce vaří několikachodové menu pro hosty z celého světa. Inspiraci pro svou zážitkovou kuchyni bere na stážích ve špičkových restauracích Evropy, kde pracuje od rána do noci bez nároku na mzdu. Domů se vrací bez peněz, ale plný nových zkušeností a moderních trendů, které využívá ve svém podnikání.
Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit. Novou televizi jsme si pořídili teprve loni a je v pokoji se starým nábytkem a kobercem z roku 1981. Kuchyň sestává ze staré kredence po babičce a několika homemade skříněk. Přesto nemám pocit, že bych v životě strádala. Protože mám svou rodinu, své přátele, vlastní dům a dostatek svobody k tomu, abych mohla občas odcestovat a toulat se světem. Víc nic prakticky nepotřebuju.
Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak celý život pracuji s českým jazykem a všemi jeho nuancemi, jak vytvářím složitá souvětí a hledám zajímavá česká slova, neumím myslet ani vyjadřovat se v holých větách. Navíc jsem žena, poněkud komplikovaná. Proč to vyjádřit jednoduše, když to jde složitě? Angličtina je geniální právě v té výstižnosti a zároveň jednoduchosti. A to mně nejde.
