Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc. Mně úplně stačí, když je někdo přirozeně laskavý a vůbec se nemusí snažit o nic jiného. Laskavost a humor dohromady je nekonečná nuda.
Jediným rovným místem v Jablonci je přehrada, kterou cestou míjíme, ale Liberec na tom není o moc lépe. Ovšem kdo by si stěžoval, když se cestou můžu kochat z tepla auta všemi barvami podzimu. Občas mám pocit, že se noříme do obří fototapety s červeno-žluto-oranžovo-zelenými stromy.
Když jsem sama doma, nemůžu se nabažit toho ticha. Rozléhá se prázdnými pokoji, jejichž dveře otevírám dokořán v zámecké enfiládě. Ze svého křesla v pracovně vidím slunce na terase, vzdálené přes pět místností. Nikdo tu nekýchá, nerambasí, nechodí. A hlavně, nikdo se mě na nic neptá. Žádné: Mami? Bari? Jsi tu?
