Vzbudila jsem se uprostřed noci bolestí. To není nic příjemného a zná to každý z nás. První tři sekundy blaženého nevědomí a pak bolest vystřelující své ohnivé šípy po těle. Jenže dnes je něco jinak. Ta bolest se nehromadí za pravým okem a nevystřeluje do mozku. Není to migréna. Bolí mě v zádech a nemůžu se hnout.
Sociální sítě v době dovolených by se měly některým lidem zakázat. Jak na straně těch, co právě postují stou fotku u vodní hladiny s dotazem A jakpak se máte vy?, tak na straně těch, co se na ty fotky dívají v práci a jejich vlastní život se jeví jako nevydařený, upracovaný a ne-hodný sdílení s ostatními. Pravda je zase někde uprostřed.
Dnes je to přesně 30 let, co jsme byli s mým mužem seznámeni. Trpný rod je tady schválně, stali jsme se totiž obětí plánovaného komplotu našich kamarádů Dany a Káji, kteří spolu chodili. Já jsem se kamarádila s Danou, můj budoucí kluk s Kájou, takže se rozhodli z nás také vytvořit pár. Nikdo nebyl překvapenější než oni dva, když jsme se do sebe opravdu zamilovali, a nakonec jsme se brali dřív než oni. Jsme spolu šťastně dodnes, my i oni. Zázraky se někdy prostě dějí, i když byste tomu někdy nevěřili.
Naše stará a nepříliš velká lednička je pořád plná. Pochutin, jídel, léků. Podivných věcí ve skleničkách, o jejichž původu nejsou žádné zprávy. Taky je tam pořád nějaký alkohol, kdyby se někomu udělalo špatně, tak aby se mu po teplé štamprli neudělalo ještě hůř.
Kdyby se konalo mistrovství světa v sebedestrukci, a termín padl zrovna do mého černého období, myslím, že bych rozhodně skončila na bedně. Nikdo mi nedokáže tak zničit den jako to dokážu já sama. Ještě není tak zle, když o tom dokážu psát a dívat se na to s nadhledem, ale zároveň jsem v té lepkavé síti vlastních pochyb a blbé nálady chycena jako moucha v pavoučí síti.
Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte na začátku, jak se potíte a nadáváte. Když píšete blog, vidí vaše pokroky i pády každý, kdo na vaše stránky zabrousí. Nelze vyběhnout pod rouškou tmy a vrátit se jako ultramaratonec.
Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice.
Máloco má na člověka takový vliv jako prostředí, v němž vyrůstal. Zvyky, otevřenost a atmosféra v rodině člověka ovlivní na celý život, ať už si to uvědomujeme či nikoliv.
