Krize středního věku je něco velmi směšného až posměšného, pokud jste člověk mimo střední věk. Protože když touto krizí, známou a nevyhnutelnou, právě sami procházíte, moc se nenasmějete. Pořád si spojuji své pocity křečka v kole s nebezpečně se blížící padesátkou a nutno říci, že k hlavě se nadšeně přidává i skomírající tělo. Dnes ráno jsem se dočetla ale něco převratného.
Proložení blogu Zoufalcovými zápisky mně způsobilo šok, protože když jsem hledala v mobilu aktuální countdown, ukázalo se mi číslo #121. Zastavte čas! Už jen čtyři měsíce do mé snahy stát se Úžasnou Bárou a já mám pocit, že stojím na místě. Že jsem se při tom hledání ztratila na každé křižovatce.
Danuško, mrzí mě, že…. Tak začínal slavný seznam nenaplněných očekávání maminky mé kamarádky, s níž jsem kdysi na gymplu trávila víkend na jejich rodinné chatě. Zatímco my jsme kouřily někde na mezi a probíraly zásadní otázky života, maminka při přepadovce kontrolovala ustlané postele, umyté nádobí a záhyby na předložce u krbu.
Úžasný život spočívá i v tom, že má člověk možnost zažít úžasné momenty v širokém spektru lidského konání. Tak jsem dva dny zpívala koledy po kostelích a oslavovala Ježíška panáčka, a teď mám hlasivky vyřvané z nadávek na rozhodčího, který nám neuznal gól. Ocitla jsem se v zajetí testosteronu na mistrovství světa juniorů v hokeji.
Už jsem tu mnohokrát zmínila svou snahu regulovat počet věcí, které vlastním. Nemáme malý byt, ale několik velkých pokojů, které jsou navzdory spoustě věcí, které jsme darovali, vyhodili nebo je manžel potají přesunul do přízemí, pořád zaplněné. Co do počtu u nás vévodí knihy (zejména moje), hrnky (zejména dceřiny), boty (zejména manželovy). A po dnešním úklidu šuplíkové skříně, která nešla zavřít od Kuvajtu napadení, přidávám na seznam ponožky.
Byla jsem v posilovně. Poprvé v životě. A bojuju s tím, aby to nebylo naposled. Určitě potřebuji zpevnit střed těla, určitě potřebuji najít svaly pod vrstvou tuku a zaktivizovat je. Určitě potřebuji mít lepší fyzičku a v pase pár centimetrů méně. Tak určitě. Jenže mě to cvičení v posilovně naprosto vůbec nebaví. Jak vydržet dělat něco, co je pro nezáživné, otravné, bolestivé, odporné?
Začínám psát na 141. stránce wordovského dokumentu. Blogy píšu za sebou jak to leží a běží, a kdyby to bylo na papírech, už by to byla pěkná hromada. Občas mám záblesky poznání, ke kterým mě tento úkol dovedl. Ale zatím to nedokážu zachytit slovy. Tak píšu dál.
Kdy jste naposledy našli v poštovní schránce rukou psaný dopis? A kdy jste nějaký dopis sami poslali? Dávno, dávno již tomu, což? Nejvyšší čas to napravit. Advent je naplněn očekáváním, tak proč někomu místo dárků vyrobených v Číně nedarovat kousek sebe sama na papíře. Navíc si přitom vyzkoušíte, jestli ještě vůbec umíte psát rukou tak, aby to někdo přečetl.
