Vypadá to, že se mi opět někam zatoulal jeden den. Aplikace v telefonu je nemilosrdná. Nebo je to všechno jinak? Že by ten den skrýval potenciál a aplikace chránila mé počty? Záleží na volbě slovníku. Pokud zvolím ten nově objevený, transformační, budou se dít věci!
Za pár dní začne listopad. Ochladí se, bude větší tma a z každého šuplíku na nás budou vyskakovat Vánoce s výčitkami, že ještě nemáme nakoupené dárky. Samozřejmě ty nejdražší, nejstylovější a nejmodernější dárky, protože jinak asi svátky ani nebudou. Je třeba čelit násilí vnitřním klidem. Mějme se rádi a hýčkejme se. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Sprchujete se, a najednou vás napadne řešení problému, kterému jste nemohli přijít na kloub? Vzbudíte se uprostřed noci ze sna, který rozlouskl hádanku nerozluštitelnou během dne? Pak jste na tom jako já. Nejlepší nápady ze mne padají v okamžicích, kdy je nemohu okamžitě zachytit, a tak často mizí v propadlišti dějin.
Viděla jsem v knihkupectví namačkané vedle sebe dvě knihy. Zázračný úklid od Marie Kondo a Jeď dál od Austina Kleona. Koupila jsem si tu druhou, mimochodem čtvrtou ze série. A dočetla jsem se, že ta druhá kniha se té první tak trochu vysmívá. To mě pobavilo. Teď se v regále mačkají vedle sebe. Propagátorka totálně vytříděného a vysmýčeného domu a muž, kterému se na zemi povalují suroviny pro koláže a materiál pro další knihu.
Malé děti jsou nadšené, když v odrazu zrcadla uvidí nového kamaráda. Netuší, že jsou to oni sami, kdo jim mává, kdo se po nich opičí. Neskutečně je to baví a otisky prstů zůstávají na skle ještě dlouho poté, co už mají jinou zábavu. Kdy jste se vy naposledy podívali sami na sebe s takovým nadšením, že jste si upatlali zrcadlo?
Štěstí je volba, hlásají po světě usměvaví lidé, zjevně šťastní, i když jim lezou osmičky a cestou k autu šlápnou do hovna. Mám chuť je všechny pozabíjet, zvláště po ránu. Protože je nesnáším. Protože bych tak zoufale chtěla být jako oni. Usmívat se, chodit po světě a nesoudit nikoho. Ani sebe.
Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační.
Vypadá to, že jsem nalezla zálibu v triolách. Už druhý blog v řadě je souhrnem tří dnů, přestože úkol zněl jasně: psát každý den. Co se děje? Proč beru schody po třech místo způsobného našlapování schůdek po schůdku? Cítím se jako vypsaná fixa.
