Vypadají podobně, znějí podobně, ale jejich význam vnímám naprosto jinak. Slova osamělost a samota mohou působit jako nežádoucí jevy v našich životech. Je tomu skutečně tak? A dá se s tím něco dělat?
Co se stane s počítačem, když se snažíte otevřít moc programů, stahovat film a online sledovat sportovní přenos? Když dostává příliš mnoho rozporuplných příkazů najednou? Prostě zamrzne. Je třeba ho vypnout, nechat být a pak restartovat. Tak přesně tohle se teď děje se mnou.
Sedím v altánu na zahradě v jihomoravské vesnici a pracuju. Přes klávesnici mi občas přejde Kočka, tříbarevná obstarožní kočičí dáma. Za plotem u sousedů rostou cuketookurky tvarů, ze kterých ženám s fantazií přechází zrak. Jsem na Stupavě na chalupě s plnou penzí a all inclusive péčí milé Hanky, za kterou sem jezdím už třicet let. Tady je Ráj.
Moje životní zkušenost dělí lidi na ty, kteří potřebují ke spokojenosti hmotné věci, a na lidi, kteří potřebují zážitky. Není to lepší a horší skupina, prostě každý má v životě jiné preference. Nemám nic proti krásným věcem, mohou také kultivovat naši duši a ve správných rukách sloužit kráse světa. Ale nádherné zážitky nehmotného charakteru vás dělají ještě bohatšími, navzdory tomu, že je nevlastníte a nemůžete ukazovat. Takže asi chápete, kam řadím sama sebe.
Když jsem byla na mateřské dovolené já, žádný pořad typu Sama doma v televizi neběžel. Ostatně, byla jsem doma jen rok a za tu dobu, a ještě dlouho po ní, jsem nikdy sama doma nebyla. Teď se mi to občas podaří a řeknu vám, ani nepotřebuju poradit, co dělat. Vím to úplně přesně: NIC.
Pokaždé, když se potkám s Libuškou, cítím se jako životní škarohlíd. Čínské přísloví říká: Upadni sedmkrát, vstaň osmkrát. Ona je živoucím vtělením této východní moudrosti. I kdyby padla po tisící, zase vstane a sama sobě se zasměje. Libuška má životní optimismus, díky kterému nestárne a dělá svět kolem sebe příjemnějším místem k životu.
Jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Třeba když jedete prvním ranním vlakem do Prahy. Na silnicích je jen málo aut, ale velká spousta cyklistů, kteří šlapou v mlze do práce. Já mám co dělat, abych v polospánku nasedla do auta a dojela na nádraží, oni jsou ve stejnou dobu už v polovině svých ranních kilometrů. Jsou prostě v lepší kondici a šli včera brzo spát. Na rozdíl ode mě.
Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené do nejoblíbenějšího hrníčku z Jeruzaléma. A přesně v tuto chvíli, deset sekund po začátku plánované pohody, obvykle někdo naruší mé kruhy a dožaduje se pozornosti.
