Po 70 dnech své blogovací výzvy nabírám opět zpoždění. Koleje vlaků se prohýbají vedrem, naše zahrada připomíná expozici subsaharské Afriky a mé mozkové závity jsou jako pečené závitky. Šedá kůra mozková je na povrchu pěkně křupavá, ale náplň se roztéká pomalu do celé hlavy. Bojím se vysmrkat. Tento způsob léta zdá se být poněkud vyčerpávajícím!
Rozhodla jsem se sepsat soukromý seznam 50 věcí, které bych chtěla do konce života mít či stihnout. Bez ohledu na to, jak reálné či nereálné se jejich dosažení právě jeví právě teď či jak moc mohu jejich dosažení vůbec ovlivnit. Prostě taková větší objednávka do Vesmíru, aby věděli, co pro mě vařit příštích padesát let. Jsem optimistka? No a? Co můžu ztratit?
Jak přežít léto, když nemáte dovolenou? Pokud jste na tom jako já, která dávám přednost dovolené mimo hlavní sezonu a když to jen trochu jde, cestuji v zimě, časně zjara nebo pozdě na podzim, trávíte léto v práci. Když se pak člověk vrátí vedrem a maily zmožený domů, většinou jen padne a není schopen už ničeho. Dny plynou a vyčerpání narůstá. Řešením jsou časové skuliny.
ednou za čas začnu s generálním úklidem. Vymetám pavučiny ze všech možných koutů, nekompromisně vyhazuju nebo nepotřebné daruji potřebným, vysypávám koš, třídím věci do složek a uklízím si je tam, kde je nikdo nenajde. Čtu si poštu a snažím se odpovídat důležitým nebo milým lidem (jsou to dvě množiny, které se neprotínají). Probírám se fotkama a většinu z nich ničím. Zavírám a otvírám okna, aniž bych je umývala. Ale nakonec přetřu alespoň klávesnici a obrazovku. Ano, uklízím si v počítači.
Kulatý den mého coutdownu tak trochu vyzývá (brzy, jazyk, nazývati, Ruzyně) k rekapitulaci. Co se událo za prvních 65 dní mé Výzvy#365? Je to cesta do pekel marnosti nebo jsem se někam posunula?
Vším, čím v životě jsem, jsem ráda. Každý z nás hraje v životě spoustu rolí, dobrovolných i povinných, krátkodobých nebo celoživotních. Také já jsem žena, matka, manželka, sestra, dcera, kolegyně, kamarádka, majitelka, zaměstnankyně, podnikatelka, občanka, cestovatelka, čtenářka a tak dále. Nejzábavnější ze všeho je být tetou Bá.
Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut. A když jste v té době měli, jako my, malé dítě, nikdy to nestačilo.
My, co jsme strávili dva roky mládí v JZD, máme teď žně. Protože jednou jézéďák, navždy jézéďák. Když jedu kolem širých lánů obilí a vidím, jak kombajn chroustá zlaté klasy, vzpomenu si na zlaté časy, kdy jsem vydávala časopis Žňováček. Jako vážně.
