Tak už to konečně přišlo. Vlna emocí mě smetla náhle, uprostřed prohlídky katedrály Notre-Dome. Splývám s tiše hučícím davem, který pluje v kruhu kolem dokola. Kochám se, fotím, pozoruju, a najednou se to nějak nedá vydržet. Scházíme se s Bárou B. uprostřed katedrály na místě vyhrazeném pro modlení, kde je klid. Tam moje vnitřní bouře pomalu utichá.
Můj kufr a Jarda odjíždějí z letiště, zatímco já zůstávám před letištní budovou. Mám déjà vu. Tohle jsem už zažila, a proto nepropadám panice. Tentokrát totiž nezůstávám nikde ani v noci, ani s horečkou, ani sama jako minule. Polovina Jaroš’s group se nevlezla do mikrobusu, a tak čekáme s Kájou na další. Nic se neděje. Jen výlet do Portugalska končí.
Třetí den každého zájezdu je kritický, naladila nás do optimistického módu hned po probuzení Kája. Měla pravdu, den to byl k nesnesení. V mobilu mám několik tisíc dokonalých fotek vln, útesů, pláží, západů slunce. Dnes jsme jako mobilní pobřežní hlídka brázdili západní část portugalského pobřeží Atlantiku.
Návštěva Niagarských vodopádů z kanadské strany byla silným zážitkem. Inzenzivním a hodně mokrým. Ještě teď mám pocit, že když pláču, mám v očích kapky z Niagáry
Je den, či noc? Tak si prý představuje začátek mého posledního blogu z cesty po USA a Kanadě Aleš, jeden ze členů výpravy. Jet lag neboli desynchronóza totiž s člověk řádně zamává, zvláště pokud cestuje časovými pásmy na východ. Tentokrát ale začnu jinak, jako Úžasná Bára: Bylo to skvělé putování a v pořádku jsme dorazili domů.
Sedím ve výkladní skříni ve 22. patře skleněné budovy a mám výhled na další mrakodrapy i věž CN. Ve sklech se odráží červené světlo probouzejícího se dne. Náš apartmán kousek od downtownu skýtá neuvěřitelné výhledy. Včera jsme dorazili do Toronta a prolomili tak osmileté čekání na návštěvu Kanady. I když jen na skok, jsme tady! Kanada!
