Nikdy nemůžu ty tvoje stránky najít. Pořád hledám Zoufalou Báru, napsala mi nedávno kamarádka Bára. Narážela tak na mé stránky Zoufalcovy zápisky, které jsem měla dříve. Vlastně je ještě stále mám, ale už na ně moc nepřispívám. Nechtěla jsem být jen Zoufalá, chtěla jsem se vydat vstříc své úžasnosti. Ale dodnes si to lidi, a často i já, pletou.
Mám za sebou prvních padesát dní své #Výzvy365. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem vytrvala a skutečně denně píšu, jak jsem si předsevzala. To je skvělé a klepu si na rameno. Není to úplně lehké, ale proto to má význam. Alespoň pro mne, představitele neukázněnosti, nesystematičnosti a emoční nestability.
26. červen bude už navždy v mém životě dnem, kdy jsem se stala matkou. Dnem, kdy se všechno v mém životě změnilo. Nejde o nějaký patos či teatrálnost, jako spíše prosté konstatování faktu. Stejně jako v manželství jsem netušila, do čeho jdu, co mě čeká a jak dlouho to potrvá. Nyní je jisté, že to potrvá už nafurt. Věčnost, která uteče jako voda. Než jsem si zvykla, že musím pořád dokola opakovat, co je třeba udělat a proč, musím se to zase odnaučovat. Ideálně mlčet, neptat se, usmívat se a vařit.
sem člověk, který strašně nerad plýtvá energií. V podstatě jedu v úsporném režimu a když je třeba, tak se hecnu a vydám krátkodobě spoustu sil na něco konkrétního. Pak se osprchuju (skutečně nebo jen pomyslně) a vrátím se do klidu. Toto kolečko se, bez sprchování, opakuje za den mnohokrát.
Dnes sedám před prázdnou stránku a píšu automatický text. Tedy nepřemýšlím, nedumám, nepřipravuju si žádné argumenty pro žádnou stranu, protože není téma, nejsou strany, je jen klávesnice, Word a já. Píšu bez přemýšlení, co mne napadne.
Člověk má být velmi obezřetný v tom, co si přeje. Přání se totiž někdy plní zcela jiným způsobem, než byste si přáli. Já jsem se chtěla nějak ochladit v té vlně veder, která z člověka dělá vyždímaný kus hadru. A dostala jsem horečku. Mít horečku ve vedru, to neumí každý, ale já jsem úžasná. Když vedro vynásobíte horkem, dostanete zimnici. A tak je mi teď takové horko, až je mi zima, a čelo pokrývá ledový pot. Otázka, jestli se cítím lépe, je zbytečná.
Věděla jsem, že ten den přijde. Den blbec. Den, kdy je všechno prdelí ke zdi, jak říkala moje babička. Den, kdy se systematicky hromadily špatné zprávy až do nočního výbuchu, kdy jsem andělovi ve dveřích urazila jedno křídlo. Ze vzteku, z pocitu bezmoci, marnosti. Co se děje? Vlastně nic moc. Prostě špatný den. Každý z nás ho zná.
Tak jsme se konečně dočkali teplíčka. Ráno vstávám bosou nohou, je nejen teplo, ale i světlo, dokonce už před šestou ranní svítí sluníčko a obloha je modrá. Můžu snídat na terase, poslouchat švitoření ptáků a kochat se kvetoucí krásou svých kytek. Prostě idyla. Jenže po probouzení venku nenásleduje cesta na pláž nebo na plovárnu, ale jízda autem bez klimatizace do podkrovní kanceláře bez klimatizace a v odpoledním žáru zpět. Den dušení se ve vlastní šťávě.
