Nový výraz domolená ukazuje krásu a vtip českého jazyka, když jednoslovně popisuje trend trávit dovolenou doma. Letos se k davům domolenců přidávám i já. Dobrovolně.
Tak přišel první mráz. Ty dva nejkrásnější muškáty, které mi včera bylo líto ostříhat a zazimovat, jsou teď pokryty jinovatkou a jejich krása zamrzla v němé výčitce. Mně je taky zima a dalších pár měsíců bude. A koho to zajímá? Jo dřív, to bývávaly jiné zimy, a taky jsme přežili.
Vyběhla jsem do města něco koupit nebo možná něco někde vyřídit, ale zpátky jsem se vrátila s nenakoupenou a nepořízenou. Prostě jsem si nevzpomněla, proč a kam jsem vlastně šla. Po cestě zpátky jsem potkala svou kamarádku Dášu a vzpomněla jsem si prakticky na všechno, co jsme zažily v 80. letech. Dáša má pořád stejně kouzelný úsměv a já mám asi stáří. Možná začnu vyprávět i příběhy z vojny, na které jsem nebyla. Buďte, prosím, shovívaví.
Kdy jste naposledy našli v poštovní schránce rukou psaný dopis? A kdy jste nějaký dopis sami poslali? Dávno, dávno již tomu, což? Nejvyšší čas to napravit. Advent je naplněn očekáváním, tak proč někomu místo dárků vyrobených v Číně nedarovat kousek sebe sama na papíře. Navíc si přitom vyzkoušíte, jestli ještě vůbec umíte psát rukou tak, aby to někdo přečetl.
Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut. A když jste v té době měli, jako my, malé dítě, nikdy to nestačilo.
Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice.
