Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační.
Když mi dorazila pozvánka na svatbu Lamiho a Zuzi, cítila jsem se velmi výjimečně. Lami je nadaný mladý právník, se kterým jsem se poznala v práci a velmi jsem si ho oblíbila. Pokorný, pracovitý, s pochopením pro můj černý humor. Že mě pozval na svou svatbu, to mi vyrazilo dech, a moc mě to potěšilo.
