Chceme více zoufalosti, píše mi do komentářů k zápiskům Jarda. Jako by netušil, že on, hrdina i padouch většiny Zoufalcových zápisků z cest, je sám tím neutuchajícím zdrojem příhod. Když tu teď není, život plyne poklidně jako řeka. Jako zpomalená řeka, protože dovolená se seniorem je hlavně o změně rychlosti z turba na zpětný chod. Všechny kroky jsou uvážené, plánované, postupné a v logistickém plánu je třeba počítat s přestávkami, pravidelnou dodávkou kávy, pití a zajištěním blízkosti toalet.
Zoufalcovy zápisky jsou formou terapie, kterou se vyrovnávám se zážitky na svých cestách po světě. Tentokrát budou poprvé o cestě, která se nekonala. Snažím se upřímně o humorný nadhled zoufalcův, ale ještě je to čerstvé a chvílemi to drhne. Upozorňuji slabší povahy, že v textu může být přítomen sarkasmus a ironie.
Středa 8. ledna 2020 byla oficiálně dosud nejdelším dnem v tomto roce. Za 24 hodin jsem spala chvilku v Brně na posteli se dvěma cizími ženami, chvilku v letadle na růžových mráčcích a možná po sekundách několikrát odpoledne pokaždé, když jsem se posadila. Motto dalšího zájezdu Jardatour zní: Kdo se bojí, sere v síni, a my se ho snažíme naplnit ze všech sil. Jsme v Lisabonu.
Je den, či noc? Tak si prý představuje začátek mého posledního blogu z cesty po USA a Kanadě Aleš, jeden ze členů výpravy. Jet lag neboli desynchronóza totiž s člověk řádně zamává, zvláště pokud cestuje časovými pásmy na východ. Tentokrát ale začnu jinak, jako Úžasná Bára: Bylo to skvělé putování a v pořádku jsme dorazili domů.
Dnes byl takový mokrý den. Wet day. Potili jsme se, zmáčeli jsme se, uschli jsme, a nakonec nás zkropil déšť. Vydali jsme se na zájezd k Niagarským vodopádům. Průvodkyně Linda nás bude strašit ještě hodně dlouho, ale zážitky to byly vskutku nezapomenutelné
Neděle přináší déšť a zklidnění. Opět máme Marušku a taky kotel vaječiny ke snídani. U Mexičanů naproti mají nějaký festival masa a masových pochoutek. Přijíždějí zákazníci i hráči na kytaru a bude asi veselo. My máme jiné plány. Jedeme po českých stopách v Chicagu.
Den bez Marušky byl dnem, kdy jsme se museli spolehnout jen sami na sebe. A v případě veřejné dopravy na Aleše. Žádné vožení se autem a luxus průvodce. Sobota v Chicagu byla přesto zalitá sluncem a večer opět padáme do postele polomrtví v čase, kdy pro nás doma normálně večer teprve začíná. Ušlapaní, uondaní, naplnění zážitky.
e pět ráno. V mobilu mám fotku ztraceného kufru, který v noci konečně Juan dovezl patrně až z Madridu autem k Marušce na předměstí. Naléváme si s Alešem whisky na oslavu a den může začít. Pro mne ohlédnutím za včerejším dnem, pro kluky radostnými vyhlídkami na dny další, plné čistého prádla a oblečení.
