Je den, nebo ještě noc? Jet leg udeřil v plné parádě, ale první den v Chicagu za trochu usínání za chůze stál. Klukům nepřiletěl kufr, ale imigrační pohovor jsme napoprvé vyzkoušeli úspěšně i s počítačem. Vytiskl mou druhou nejhorší fotku všech dob, která by byla ozdobou každé nástěnky o sadistických vražedkyních, a šli jsme. Chicagooooo! A Maruškaaaaa!
Zoufalcovy zápisky jsou opět tady
Technika a vymoženosti jdou stále kupředu. Sedím v letadle do Chicaga a díky Alešovi, který mě navedl správnou kolej, jsem získala pár minut zdarma na wifi. Pode mnou Atlantik, nade mnou oblaka a vedle mne účastníci zájezdu Megís, Aleš a Milánek. Je to můj první blog z nebes.
Tak jsme se minule pateticky naladili na národní notečku a je nejvyšší čas vycestovat. Zprávy ze světa ale ukazují, že blázinci člověk neunikne, ať už je venku jakkoliv. Když si dáte místo kávy Forbes Espresso, dozvíte se víc, než potřebujete.
Andalusie je plná památek, která mají nějaké to NEJ. Nejstarší, nejzachovalejší, nejzajímavější. Vidět je všechny prostě NEJde stihnout. Máme na prohlídku Sevilly jediný den, a tak si z ní vybíráme to nej z nej. Zbytek příště. Vím, cítím to, že se sem ještě musím vrátit, a tak jsem v klidu. Nic neuteče. Tedy nic kromě Jardy, který se touží odpojit od skupiny každou chvíli.
Den na cestě. Opouštíme Malagu, naše malé, milé, největší španělské maloměsto. Bylo tady moc krásně, opravdu. Míříme k další turistické pasti, městečku Ronda. Juanitě naskakují kilometry jako zrychleně odžité roky, a na sklonku dne v Seville se už z počátečních 6 km vyšplhala až skoro k tisícovce. Cesta Andalusií vypadá jednotvárně, ale může se zimomřivý suchozemec nabažit výhledů na moře nebo obsypané pomerančovníky nebo nekonečné plantáže olivovníků, rozeseté po všech kopcích?
Poslední den v Malaze. Líný den. Je třeba zařadit program, který v sobě nezahrnuje přesuny přes půl regionu. Uklidnit se. A podívat se, kde vlastně celou dobu bydlíme. Jarda již netrpělivě vyhlíží chvíli, kdy se z naší vlakové soupravy odpojí. Pára už se hromadí pod kotlem a je jen otázkou času, jestli ji upustí v radostném zahoukání nebo explozi.
o se vám vybaví, když se řekne Gibraltar? Mně do včerejška nic moc. Představovala jsem si jižní cíp Evropy jako kus planiny s velkou skálou s výhledem do Afriky. A že patří Británii už pár století. Letěli jsme s Juanitou na jižní cíp Pyrenejského poloostrova po nádherných španělských dálnicích a cestách jako páni, i když jsme čtyři dámy (s Juanitou, jasně) a Jarda.
V jedné staré české písni se zpívá, že jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Tady na jihu Španělska tedy rozhodně svítá o něco později. Vlastně je tu dost dlouho tma jak v měchu. Snídáme o půl osmé za naprosté tmy. Pak se jako lusknutím prstu rozední a je zase světlo o dost déle než u nás. My paprsky španělského slunce hodláme využít do poslední minuty.
