Nedělička. Na obloze azuro, teplota stoupá k příjemným výšinám a z nulové nadmořské výšky stoupáme i my. Cílem dnešního výletu je vesnička Litochoro, která leží na úpatí Olympského pohoří. Takže příroda.
Sobota v Soluni. Liduprázdné vymrzlé město z páteční noci se proměnilo v prosluněné místo, kde to žije. Kolonáda podél Soluňského zálivu je plná korzujících párů, rodin s dětmi, běžců, jezdců na koloběžkách a rybářů. Ti nahazují způsobem, jako by byli na kolonádě sami, takže se divím, že vlasec ještě některou z procházejících dámiček neskalpoval. I za denního světla vytváří deštníková plastika Georga Zongolopoulose zajímavé fotogenické kompozice a Saša Big, jezdecká socha Alexandra Velikého, po jehož dceři je prý město Thessaloniki pojmenováno, vypadá také impozantně. Protože nad černou sochou je azuro. Slunce začíná hřát a na Jardovi, který neunesl recenzi své bundičky od módní policie a vyšel si ven jen v košili s krátkým rukávem a saku, začíná pomalu roztávat jinovatka.
Tak jako začíná průvodce Chicagem tím, že vás město nadchne, pokud tedy nepojmete ten šílený nápad a nepojede sem v lednu (ano, byli jsme tam v lednu), tak by průvodce Soluní patrně mohl začít stejně, pokud se týká února. Ano, jsme tady v únoru. Je tu aktuálně větší zima než doma a při procházce pobřežní promenádou jsem byla ráda, že jsem si přibalila svou lehkou péřovku. Ale my nejsme běžní turisté. Pokud čtete Zoufalcovy zápisky poprvé, tak to brzy pochopíte. My jdeme divným volbám a zážitkům vstříc.
Moje první návštěva Anglie delší než přestup na letišti. Londýn? Ano! Brighton a anglický venkov? Ano! Cantenbury, kolébka anglikánské církve? ANo! Ano! Ano! Bylo to poprvé a určitě ne naposledy. Zoufalcovy zápisky tentokrát nebyly, bylo totiž další poprvé - poprvé na cestě bez počítače. A zápisky psané zpětně nejsou pravý Zoufalec. Tak snad si příběh poskládáte alespoň z fotek, které jsem po cestě ulovila.
