Je to paradox. Nyní, když bych měla mít na psaní blogu daleko více času, najednou docházejí slova i čas. Dochází nám i peníze, trpělivost, zásoby ve spíži? Zatím ne, chvála bohu. Ale je jen otázka času, kdy nám to všechno konečně dojde.
Úžasný blog
Výhodou home office je pro mne hlavně 90 minut denně, které nestrávím na cestě do práce. Velmi usilovně se je snažím věnovat ráno i odpoledne tomu, abych nedělala nic. Neležím déle. Nesnídám déle. Snažím se udržet normální rytmus. A pak si místo za volant sednu do ušáku a vypnu motor ve své hlavě a jedu na neutrál.
Už deset měsíců se chystám na Zrození Úžasné Báry. Pompézní přerod hlavní hrdinky z Popelky v Carevnu. Ale zatím to vypadá, že místo velkého tyjátru budu hrát bytové divadlo, a navíc zřejmě v ilegalitě. Je načase si obléct tričko Konce prokrastice s nápisem: POKORU, KURVA!
Tak jsem včera zažila panický atak. Navzdory všem dostupným informacím, opatřením, rozumu a zkušenostem. Vláda vyhlásila nouzový stav a mně se sevřelo srdce a oči se mi zalily slzami. Hlavně dýchej. Dýchej!
Je třeba novým čtenářům blogu připomenout, že tato sada příspěvků s #číslem je odpočet do mých narozenin. Rok píšu, hledám a čekám na to, až najdu způsob, jak se stát skutečnou Úžasnou Bárou. Mám před sebou poslední dva měsíce a kousek.
Když byl na nás v dětství někdo zlý, věděli jsme naprosto přesně, co to znamená. Zlá paní nebo zlý pán v nás budili strach, obavy a touhu se jim vyhýbat. Chtěli jsme být obklopeni lidmi milými, milujícími, laskavými nebo aspoň těmi hloupými, co nás nechali být, i když občas prudili divnými otázkami, jestli je paní učitelka hodná.
Jestli jste si dosud mysleli, že rok má 365 dní a to je celé, tak jste se mýlili. Každý rok má navíc 5 hodin, 48 minut a 45 sekund. Když si těch pár hodin ročně uložíme na vkladní knížku, za čtyři roky máme z úspor jeden celý den. Dnešní den. Den navíc.
Poslední dny usínáme se špatnými zprávami a budíme se s obavami. V noci mi před očima tančí červené tečky na mapě světa. Místa výskytu koronaviru. Svět už není bezpečné místo k životu. Nebo že by bylo všechno jinak?
Princip takzvaného slow fashion vám asi přesně nevysvětlím. Je to téměř filozofie. V zásadě nenakupujete rychloobrátkové módní zboží v řetězcích, které často za nelidských podmínek šijí děti v Asii, ale kombinujete to, co už doma máte. Přešíváte, směňujete, posíláte dál. Jde o úsporný způsob, jak zůstat chic, a přitom zbytečně neutrácet. Hezky česky řečeno, jak za málo peněz pořídit hodně muziky. Teda parády. A v tom, myslím, mají české ženy zkušenost přesahující obzory slow fashion.
