Opar na rtu se opět vyrazil. Tentokrát ne ze stresu, ale ze samé radosti. Z líbání. Z pití ze společných štamprlí a kelímků. Z pobytu na větru. Fašank, u nás známý jako tradice Vodění medvěda, je za námi. Ještě do úterý se můžeme radovat, maškařit, popíjet a jíst, co hrdlo ráčí.
Úžasný blog
Spojení studená sprcha nikdy nevěstí nic dobrého. Jako přirovnání popisuje situaci, kdy nás něco nebo častěji někdo nepříjemně zaskočil svým hodnocením, postojem, vyjádřením, reakcí. Paradoxem českého jazyka je, že po studené sprše člověk často stojí jako opařený, neschopný cokoliv udělat.
Nejvíc inspirace člověk načerpá v běžném životě. Žádná kniha vám nezprostředkuje zážitek tak intenzivně, jako vřeštící kluk metr od vás nebo zarputilí důchodci v čekárně. Mám za sebou fakt těžký týden a na rtu se mi vyrazil opar jako důkaz toho, že můj imunitní i nervový systém jsou testovány na hranici možností. Když na mě někdo promluví ve ztichlém domě, vyskočím metr vysoko. Raději to nezkoušejte. Můj jekot by vás mohl zabít.
Vyběhla jsem do města něco koupit nebo možná něco někde vyřídit, ale zpátky jsem se vrátila s nenakoupenou a nepořízenou. Prostě jsem si nevzpomněla, proč a kam jsem vlastně šla. Po cestě zpátky jsem potkala svou kamarádku Dášu a vzpomněla jsem si prakticky na všechno, co jsme zažily v 80. letech. Dáša má pořád stejně kouzelný úsměv a já mám asi stáří. Možná začnu vyprávět i příběhy z vojny, na které jsem nebyla. Buďte, prosím, shovívaví.
Dnes si v autě asi nebudu pouštět pohádkové broukání Větře, větříčku, protože všude kolem se očekává větříček, který láme stromy, vyvrací vysoké vedení a odnáší střechy. Je pondělí ráno a přesně to, co chcete slyšet, jsou varování, výstrahy a termíny jako extrémní nebezpečí, hurikán, orkán, vichřice a bouře. Hezký začátek nového týdne.
Jednou z nejtěžších věcí na pravidelném psaní blogu je hledání témat. Rozumějte, ráno se vykulím z postele, udělám si hrnek dobré kávy, protože bez ní nefunguju, a obvykle sedám k počítači. Nemám to předem promyšlené, nebo málokdy. O čem pořád psát, abych vás nenudila? Abych vás neztratila? A tak jsem se přihlásila k odběru každodenních otázek Reného Nekudy pro rozvoj vlastní kreativity. Občas si tady odpovím veřejně. Dnes na otázku, na kterém místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, bych chtěla žít?
Kdo čekal jubilejní oslavný blog č. #100, nedočkal se. Čekala jsem ho i já, ale prostě opět přišla menší pauzička, do poslední minuty vyplněná něčím jiným. Tak už to v životě bývá, že je občas důležitější žít a konat než psát o tom, co žiju a konám. Každopádně už nejsem u trojčíselných dnů a zachvátila mne panika. Do dne, kdy ze mne má být Úžasná Bára, už zbývá jen 98 dní a nocí.
Valašský bál je pohodová, veselá akce krojovaných a jejich přátel a příznivců. Nikdo tam nikoho nesoudí za to, jak vypadá, ani jak tančí, ani s kým, ani kolik toho už vypil. Nikdo se tam nepere. Letitý trénink drží všechny na nohou i v pozdních nočních hodinách. A přesto je tato první sobota v únoru pro naši rodinu už léta něco jako odjištěný granát.
Velmi mě zarmoutilo poznání, že z mých blogů se tak nějak vytratil humor. Když už ho mezi řádky nenajdu ani já, tak tam opravdu není. Smutné. Fakt smutné. Četla jsem nedávno článek v nějakém časopise, a ten byl tak vtipný, že se mi úplně zastesklo po době, kdy jsem bývala vtipná i já. Pinožím se světem s koutky svěšenými a přemítám o svém trápení. Kde je Úžasná Bára?
