Předvánoční čas je jako stvořen pro kladení si otázek a přemítání. Já poslední dny přemýšlím o tom, jestli uměla Catwoman péct vánoční cukroví stejně dobře jako skákat po střechách, jestli Barbie někdy nějaké dokonalé cukroví snědla a proč jsem nezdědila po předcích jejich dovednosti ve stejně hojné míře jako to, co nepřijímám s úplným nadšením. Dědeček byl pekař. Maminka peče skvěle. Mám po nich výrazný nos, velkorysou povahu a kila navíc, ale péct jsem se nenaučila.
Úžasný blog
Otázka, kterou si už druhý den kladu, zní: Má venkovní teplota vliv na intenzitu, s jakou vnímáte bolest? Může zmrzlá hlava nárazem prasknout na dvě poloviny? Nebo naopak mráz zastaví případné krvácení, protože krev tuhne prakticky okamžitě? Jestli se vám zdají mé myšlenky z cesty, nedivte se. Jsem praštěná.
Byla jsem v posilovně. Poprvé v životě. A bojuju s tím, aby to nebylo naposled. Určitě potřebuji zpevnit střed těla, určitě potřebuji najít svaly pod vrstvou tuku a zaktivizovat je. Určitě potřebuji mít lepší fyzičku a v pase pár centimetrů méně. Tak určitě. Jenže mě to cvičení v posilovně naprosto vůbec nebaví. Jak vydržet dělat něco, co je pro nezáživné, otravné, bolestivé, odporné?
Čas vánočních večírků zamořil veřejný prostor, zejména restaurace, kluby, sportoviště a všechna místa, kde se vejde více osob najednou a mohou konzumovat alkohol. Kolegové se baví, navazují osobnější známosti s lidmi, které znají jen z mailů a telefonů. Bujará nálada, pozdní návraty domů a těžká rána zažil v prosinci prakticky každý. Každý kromě mě.
Od posledního blogu mě dělí skoro týden. Zatím nejdelší pauza, jakou jsem ve své výzvě #365 udělala. Nemám žádné výčitky svědomí, protože jsem nepsala, ale žila naplno. Nebyl čas fňukat, přebírat bolístky, rozdávat rady ani nadšení. Byl to čas cestování, prožívání, nové inspirace. Ukazuje se, že pauzičky jsou pro mne skoro stejně důležité jako snaha vytrvat.
Některé dny jsou od začátku do konce tak nacpány zážitky, že se tam psaní blogu prostě nevejde. Mám ty dny ráda, i když se teď další ráno léčím slivovicí a snažím se držet nohy v teple domova. Aspoň dopoledne, než vyrazíme na další cestu.
Věřte, nevěřte, jsou lidé, kteří tento blog čtou pravidelně, ba co víc, dožadují se pokračování. A tak k dnešnímu usínání nebo zítřejší ranní kávě píšu jeden blog jen pro tebe, ty víš kdo J. Úplně vidím ten obrovský vysoký hrnek plný rozpustné kávy a mléka, který snídáš. Já si dám malého, silného turka. Před spaním i po probuzení, kdykoliv.
Jsou tři hodiny v noci. Kromě mě jsou vzhůru jen lidé na noční směně, maminky plačících dětí, flamendři a řidiči náklaďáků, kteří rozvážejí do obchodů čerstvé rohlíky. Po hodině ležení v posteli na hřebech mé masážní dečky to vzdávám a vstávám. Nemůžu spát.
Začínám psát na 141. stránce wordovského dokumentu. Blogy píšu za sebou jak to leží a běží, a kdyby to bylo na papírech, už by to byla pěkná hromada. Občas mám záblesky poznání, ke kterým mě tento úkol dovedl. Ale zatím to nedokážu zachytit slovy. Tak píšu dál.
