Bez knih a bez dobré kávy si neumím svůj život představit. I v dobách, kdy jsem byla doslova zahlcena informacemi, úkoly, povinnostmi a prací bylo těch pár minut s šálkem horké kávy v ruce rituálem, který mě v úprku zastavil. Vrátil do přítomnosti. A pár stránek z oblíbené knihy mě zase dokázalo vmžiku přenést do jiného příběhu v jakékoliv době. Žiju obklopena knihami a stavím si z nich opevnění. V domě i v srdci.
Úžasný blog
Piš, piš, piš nebo tě sní myš! To jsme psávali na zadní stranu dopisní obálky, abychom povzbudili své kamarády k vyšší frekvenci dopisování. Dopisování stálo úsilí, čas, nějakou tu korunu na obálku a papír a taky na poštovní známku. Vyhlížení pošťačky, která se od školy přes cestu vydala přímo k nám, bylo třeba o prázdninách každodenním rituálem. Klapne už konečně kovová schránka v domovních dveřích?
Mám ráda svítání na Nový rok, kdy je před námi celý rok jako čistý, ještě nepopsaný diář, plný možností a potenciálu. Mám ráda nové bloky s prázdnými stránkami, které čekají na svou příležitost zachytit moje myšlenky a rozhodnutí. Mám ráda každý nový den, kdy se rozhodnu k nějaké změně. Který že je to den? Tak to vím úplně přesně. Je to zítra.
Ve středu vysednu z auta u zámku Žerotínů ve Valmezu. Když do něj v neděli znovu nasednu, jsem jiný člověk. Vizuálně o hodně starší, zhruba tak o čtyři dny v očistci. Jsem nenamalovaná, s očima opuchlýma a s akutní alergií na lepek. Ale usmívám se a v srdci mám blažený klid a mír. Zase jsme to zvládli! Další Cimbalfest je za námi.
Já vám nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím jsem nějaká klidnější. Nějak se mi nechce ztrácet energii v hádkách nebo řešit věci, které se týkají především druhých lidí. Opravdu se cíleně snažím žít na ostrůvku pozitivní deviace, usmívat se a nic moc neřešit. Občas ale i mně bouchnou saze. Jako to ráno, co na mě řidič na křižovatce zatroubil.
Vy pořád mluvíte o starých lidech, řekla mi paní kosmetička. Bylo to v dobách, kdy ženy ještě nemusely chodit po světě s huňatým obočím mezi splihlými vlasy a respirátorem. Ano, je to dávno. Ale od té doby o její poznámce přemýšlím. Bavily jsme se o životě, literatuře, filmech, přátelích. Ano, měla pravdu. Většina těch lidí, které obdivuju, jsou starší než já. Nebo mrtví. No a?
Čas je velmi subjektivní veličina. I když žijeme v dohodě, že je tolik hodin, kolik právě je, co když tomu tak ve skutečnosti není? Při čekání se minuty zdají nekonečné, při práci vám jen frnknou kolem nosu. Je to podobné jako kilo peří a kilo železa. Váží stejně, ale když vám spadnou na nohu, budete mít naprosto rozdílný pocit. Když občas pozoruji svého muže, přísahala bych, že se řídíme stejnými hodinami, ale každý v jiném časoprostoru.
Mým oblíbeným ročním obdobím je podzim. Ta část zvaná Babí léto, kdy je ještě teplo, ale stromy už se barví do zlata a do červena. Mám ráda i podzimní plískanice a mlhy a chůzi ve spadeném listí. Čím víc je ho pod nohama, tím líp. Dny se krátí a všechno se zpomaluje. Podzim je nejbližší mé nostalgické a romantické povaze. Tedy byl. Letos jsem se zamilovala do jara.
Evžen Huml v Chalupářích nosí svou rádiovku na hlavě ve dne i v noci. Geniálním vysvětlením této nezvyklosti je jeho věta, že mu prý stydne hlava. Smála jsem se této hlášce jako všichni celá léta. Pak jsem začala nosit rádiovku. A teď mi začala stydnout hlava.
