Dnešní den byl jako na houpačce. První ranní vjem s kostelními zvony v krásné krajině byl úžasný. Pak následovalo několik hlubokých propadů až na dno, cesta od Ligurského moře k Jadranu přes celou Itálii a večer na pokraji smrti promočením, hladem a vysílením úžasná pizza.
Když jsme ráno odjížděli serpentýnami z Corniglie napřed dlouho nahoru a potom dlouho dolů na pobřeží, modlili jsme se v každém tunelu a v každé zatáčce, aby Montek nevyschl. Jarda totiž po cestě sem tak dlouho vybíral levný benzin, až jsme neměli žádný. A tady v horách opravdu benzinka není. Zato jsou tu úzké cesty označené tolika výstražnými cedulemi, že vám to hlava nebere.
Hybaj rovno! To je heslo dnešního druhého dne výpravy Jarda Tour, cestovní společnosti pro vyvolené a zvláště otrlé jedince. Bára 2 se svojí slovenčinou, kterou jí v Zápiscích przním, vyloženě ovládá prostor. Třeba když na břehu Lago di Garda v malebném středisku Sirmione okouzleně chodí a vzdychá: Ja som si doteraz myslela, že najkrajšie miesto je Moravský Žižkov.
Velikonoční svátky trávím letos mimo domov. Žádný jarní úklid, pečení, vaření, zdobení, obsluha koledníků. Odjíždím s Jarda Tour do Itálie. Kam, přesně nevím, zato je jisté, že bude zima a taky pršet. Kromě Jardy, v Zoufalcových zápiscích proslulého hrdinu, ostatní posádku vozidla neznám, tedy Lenku vůbec a Báru 2 jen letmo.
Nejztracenější den našeho života je prý ten, kdy jsme se nezasmáli. Tak musím říct, že se snažím těch dnů moc nepromarnit. Někdy to nejde vůbec a někdy to jde samo. Jako když k nám přijede na návštěvu spřízněná duše. Můj naprostý opak i mé duchovní dvojče. Úžasná Bára 2.
Tak jsme doma. Pračka jede na plné obrátky, venku stále příjemná teplota i slunce svítí. K idyle chybí jen ta mořská hladina za dvěma jedlemi. A taky zdraví, protože ležím ve své posteli, třesu se zimou, smrkám a kašlu na všechno.
