Tak jsme se chtěli celý den poflakovat u moře za domem. A nakonec jsme zase vyrazili na výlet, tentokrát se šťastným parkovacím koncem. Cílem bylo město Cosenza v horách, až téměř pod mraky, vysoko nad údolími. Cesta tam i zpět byla uchvacancující. Mosty, tunely, serpentýny v rozlehlých neobydlených oblastech. Být v Kalábrii majitelkou betonárky nebo firmy na výrobu dopravních značek, jsem capo di tutti capi.
Co tam jako děláte, dvě děti s matkou na dovolené? Jarda je upřímně udiven, neboť ty děti jsme my s bratrem v kategorii 50+. Když si jdeme zaplavat, maminka sedí na břehu a bedlivě nás sleduje. Pořád jsme její děti a na věku nezáleží. Až když vylezeme z moře, lehne si a zavře oči.
Po všelijakém nočním převalování jsme se ráno vyhrabali z postelí a při snídani dlouze plánovali, kam pojedeme. Venku lilo jako z konve celou noc a pršelo ještě ráno. Shodli jsme se s bratrem na cestě na východ, maminka souhlasí vždy se vším. Dopravní nehoda nás ale odklonila a jeli jsme nakonec na jih. A tak je to tady se vším.
Trvalo téměř 40 let, než jsme se my tři znovu vypravili na společnou dovolenou. Tata už se směje shora, ale maminka, bratr a já jsme ještě pořád tady. Tady aktuálně znamená v Kalábrii. A už první den potvrdil, že to bude hodně výživné.
Jak se ti líbila Barcelona, na stupnici 1až 10? vyzvídá Jarda. Fakt nevím. Možná 7+. Je tady moc lidí. Přeplněná města pomalu ztrácejí své kouzlo. Španělsko je nádherné a ráda pojedu kdykoliv kamkoliv (ale ne s kýmkoliv). V Andalusii, ve skromné vilce se zahradním domkem pro hosty a soukromou pláží bych určitě dokázala i žít.
Je sobota ráno. Maminku bolí přední nohy, mě zadní. Takže jí mažu kolena a sobě zadní část nohou od achilovky po stehna. Kde se to kupuje, ta vietnamská mast, ptá se mě. Odpovím, že u Vietnamců, a ji to velmi pobaví. Marťa má půlnoc, takže se vydáváme pro snídani do tržnice samy. Nikde nikdo, Barcelona se teprve probouzí k životu.
