Začátek dnešního dne by se ve filmu jmenoval Prokletí autobusu č. 47. Působí nám nesnáze, ať už do něj nasedneme nebo ne, proto když náhodou jede kolem, odvracíme zrak. Naštěstí by další díly seriálu nabraly jiný směr. Nádhera střídá nádheru. Pošušňáníčko. Blázen Gaudí podruhé. Maminka chce náměstí. A večerní Uhni, ty fakane. Den jako korálek!
Byl to zvláštní člověk. Pro běžný život stěží použitelný, konstatuje maminka v Güel parku nad městem, když procházíme kolem Gaudího zahradních a architektonických úletů. Dnes se plní sen naší Marti. Vyptala v infobudce nejlepší spojení, a pokud nezmrzne, bude nám tady ještě hodně užitečná. Cesta autobusem je mnohem zajímavější než původně zamýšlená jízda metrem. Vidíme velký kus města na vlastní oči a dost podrobně, neboť semafor je asi každých padesát metrů a vždycky svítí červená.
Je před pět hodin ráno. Postel se začíná třást, jako by někdo v bytě pustil obří shaker. Po chvíli dunění přestane. Právě pod domem na slavné třídě La Rambla projelo metro. Budíček! Další den v Barceloně je před námi!
Jen Zoufalec jako já si může myslet, že změnou prostředí dojde automaticky ke změně k lepšímu, a to ve všech ohledech. Odjela jsem z domova stiženého systematickým patnáctiletým bouráním domu sousedova z jedné strany a provozem dvou nočních barů ze strany druhé. Řeknu to takto: Španělsko není zemí, kde ticho léčí.
Ve Španělsku se hlásí ke katolické víře skoro 70 procent obyvatelstva. Proto taky těžko najít město bez kostela a Torrevieja není výjimkou. Hned první neděli pobytu jsme se vydali celá rodina na mši do kostela nad pobřežní promenádou. Chtěli jsme jen nakouknout, ale zůstali jsme dobrovolně až do konce. Vlastně jsme zažili něco nezapomenutelného.
Pláž nejblíže našemu apartmánu se jmenuje Los Locos, a to už dlouho předtím, než jsme dorazili. Dalo by se to přeložit jako Pláž bláznů nebo Šílencova pláž. Čím blíž k nám, tím více kamenů viditelných i pečlivě schovaných pod vodou. Všichni tři jsme si hned první den poranili nohy, když jsme nerozvážně vlezli do moře v místě, kde nikdo nebyl. Takže teď chodíme hore po dědině až na samý konec pláže k velkému hotelu, kde je nejvíce lidí.
