Kdyby se konalo mistrovství světa v sebedestrukci, a termín padl zrovna do mého černého období, myslím, že bych rozhodně skončila na bedně. Nikdo mi nedokáže tak zničit den jako to dokážu já sama. Ještě není tak zle, když o tom dokážu psát a dívat se na to s nadhledem, ale zároveň jsem v té lepkavé síti vlastních pochyb a blbé nálady chycena jako moucha v pavoučí síti.

Všichni doma to dobře znají, někteří přátelé se mi léta snaží pomoci. Jenže když na člověka sedne depka, nemyslím skutečnou tíživou depresi, která potřebuje zásah lékaře, ale takové ty dny, kdy byste se radši neviděli a sami sobě nakopali, musí si každý pomoct nakonec sám. Myslím, že přirovnání „vidět všechno černě“ je přesné. Jako bych na všechno kolem nahlížela přes černý filtr, který nedovolí vidět tu lepší stránku, ale udělá ze slunečného palouku temný světa kraj.

Přitom vždycky propadám svým chmurám v době, kdy se zdánlivě nic neděje. Není žádný objektivní důvod, proč bych se měla cítit špatně. Ale stačí maličkost. Jedna zpráva, která mě „vyhodí z vinklu“, jeden přezíravý pohled, který si vezmu osobně, a cvrnk! Domeček z karet se zřítí k zemi a trvá pěkných pár dní, než ho zase ve větru a zemětřesení dokážu postavit znovu. Teoreticky přesně vím, co je to za kravinu a že zbytečně ztrácím čas i energii. A přesto se stále znova a znova se ocitám ve stavu „nikdo nemá rád, nikdo mě nepotřebuje a nikomu nechybím“. Nezáleží na tom, kde je pravda a jak mě vidí a co si myslí ostatní. Já sama pro sebe jsem prostě total lůzr, který nic nedokázal a nemá smysl, abych se o něco ještě někdy vůbec pokoušela.

Těch pár facek, které jsou účinnější než prášky nebo psychoanalýzy, si nakonec musím vrazit sama. Abych se vzpamatovala. Uvědomila si, co všechno mám. Za sebou i před sebou. Závěr dne #316 zní:

Když propadáte beznaději, přestaňte se srovnávat s těmi, kteří mají víc než vy, jsou krásnější, bohatší, úspěšnější. Srovnávejte se jen s těmi, kteří jsou v životě šťastnější, a hledejte proč.