Tak jo. Stesky a starosti nikoho nezajímají. Jsem ráda, že jsem si to mohla v rámci #Výzva365 znovu ověřit. Den, který vypadal marně, nakonec skončil nečekaně vesele a povznesl mě na duchu i na těle. Šla jsem spát hodně pozdě v noci, pila jsem víno, pivo, slivovici, poslouchala mexickou trumpetu a dusot tanečníků, potkala jsem spoustu přátel, a nakonec jsme s mým mužem podlehli spontánnímu nápadu Honzy s Luckou a odjeli jsme s nimi na finále rockového festivalu. A ráno jsem se probudila se žaludkem na vodě, ale dušičkou v péří. To jsou ty paradoxy života.

Mně prostě zdravý a klidný život neprospívá. Když jsem doma v klidu a teple, o mrkvičce a špaldě, vyloženě chřadnu.

Potřebuju občas dobré víno, silné emoce, ponocování, a hlavně spontánní akce a cestování po světě. Prostě uklizenou, klidnou a bezpečnou klícku domova s pootevřenými dvířky, kterými mohu odlétat za dobrodružstvím. Potřebuju obojí, abych byla v rovnováze. Není to vůbec o tom, že bych musela pravidelně opouštět rodinu. Často beru někoho s sebou, často jsem doma já a čekám u plotny, až se mi ptáčata vrátí domů. Není to kdo s koho, ale kdo, kdy, kde a s kým. Je to o důvěře, lásce a toleranci.

A tak jsem včera v noci seděla na lavičce před svým mužem, který mě zahříval záda, a poslouchala jeho oblíbenou skupinu Traktor na rockovém festivalu. Naše hudební preference se míjejí v jiných galaxiích, když si doma pouští cédéčka, já odcházím do zahrady. Ale když si člověk jednou místo striktního NE řekne Zkusím to kvůli tobě, může být sám překvapen. Bylo mi vlastně jedno, kdo hraje, zpívá, jak hloupý je moderátor a jak arogantní partička fracků u vchodu. Když mě můj muž láskyplně zahřívá, je dobře, i když mi do ucha zpívá velmi falešně ty úderné texty o tom, že už se kácí v našem lese.

Pusťte si Traktor a jeho Letokruhy a běžte někoho obejmout.

Závěr dne #315 zní: Dělejme spontánní rozhodnutí. Stejně budeme na konci života litovat jen toho, co jsme neudělali.