Dnes je to přesně 30 let, co jsme byli s mým mužem seznámeni. Trpný rod je tady schválně, stali jsme se totiž obětí plánovaného komplotu našich kamarádů Dany a Káji, kteří spolu chodili.  Já jsem se kamarádila s Danou, můj budoucí kluk s Kájou, takže se rozhodli z nás také vytvořit pár. Nikdo nebyl překvapenější než oni dva, když jsme se do sebe opravdu zamilovali, a nakonec jsme se brali dřív než oni. Jsme spolu šťastně dodnes, my i oni. Zázraky se někdy prostě dějí, i když byste tomu někdy nevěřili.

Dostala jsem tenkrát před třiceti lety nejprve malou fotku, abych se se svým budoucím chlapcem seznámila takříkajíc obrazně. Imaginární seznamovací agentura prostě myslela na všechno. Vzhledem k tomu, jaký bizár to byl, jsem se rozhodla hrát hru s plným nasazením. Fotku jsem si ofotila, zvětšila a nechala zarámovat. Přísahám, že jsem měla na stole v JZD fotku svého manžela dříve, než jsem ho vůbec potkala ve skutečnosti. Prostě jsem si zvykala na jeho tvář, ale skutečné seznámení bylo pro nemoc (jeho) odloženo.

Zatímco on ležel v nemocnici, já jsem jeho fotku v rámečku oprašovala a studovala každý rys tváře, zdali bude vhodným kandidátem na otce mých dětí. Byl.

Proto jsem svolila, že se potkáme tváří v tvář. Bylo mi 19 let a byla jsem v tom šťastném životním období, že mně na mysl nepřišlo, že by snad on nemusel chtít mě. Naštěstí to nepřišlo na mysl ani jemu. Byl plachý, vysoký, ztepilý a pobledlý. Já jsem byla kurážná, veselá, bláznivá a plná síly. Prostě ideální pár.

Byli jsme se dnes podívat spolu na místo, kde k našemu seznámení tehdy došlo. Rybníčky, kde se konala taneční zábava, vypadají hodně jinak. Jen ta stará lampa uprostřed parketu, pod kterou je největší tma, tam pořád stojí. Prošli jsme se areálem, zavzpomínali, kde jsme seděli, kde jsme spolu poprvé tančili. „Věřil jsi tenkrát tomu, že spolu budeme ještě za třicet let?“, zeptala jsem se v nestřežené chvíli. Takticky odpověděl, že neví. Léta společného soužití ho naučila obezřetnosti. „To nevadí,“ uklidnila jsem ho. „Stačí, že jsem to věděla já.“

Vzpomněli jsme i na Romanu, mou družstevní kamarádku, která byla u nás na návštěvě a absolvovala zábavu s námi. I pěší cestu domů, přes les, ale to už jsme šly samy, protože můj muž byl zesláblý po nemoci a v podstatě jsme ho my dvě doprovodily až k domovním dveřím. Žádná velká romantika se nekonala, sotva pletl nohama, bylo to prostě celé legrační a postavené na hlavu. Ale Osud už spřádal své vlastní plány a dopřál nám později všeho měrou vrchovatou. Dobrého i zlého. Za 11 měsíců jsme se vzali. Dana, Kája i Romana byli na naší svatbě jako jedni z mála svatebních hostů.

Po cestě domů jsme se dnes ještě stavili za těmi dvěma strůjci našeho životního štěstí, abychom jim znovu poděkovali za ten bláznivý nápad dát nás dohromady. Myslím, že bychom měli zajet poděkovat i Romaně, která tu noc před třiceti lety trávila se mnou v pokoji a dlouhé hodiny uklidňovala mé bouřlivě zamilované srdce. Od té noci tlouklo jen pro toho plachého neduživého chlapce, z kterého vyrostl krásný sportovec, milující manžel a skvělý otec, tak jak jsem to ostatně věděla už tenkrát, když jsem oprašovala jeho fotku na svém stole.

Závěr slavnostního výročního dne s číslem #311 by se dal shrnout asi takto: Když věříš svému snu, celý Vesmír se spojí, aby ti ho pomohl uskutečnit.