Jak přežít léto, když nemáte dovolenou? Pokud jste na tom jako já, která dávám přednost dovolené mimo hlavní sezonu a když to jen trochu jde, cestuji v zimě, časně zjara nebo pozdě na podzim, trávíte léto v práci. Když se pak člověk vrátí vedrem a maily zmožený domů, většinou jen padne a není schopen už ničeho. Dny plynou a vyčerpání narůstá. Řešením jsou časové skuliny.

Princip skulin v čase (neplést se štěrbinami, což je slovo, které opravdu nesnáším) každý dobře zná. Jsou to taková nevyužitá časoprostorová okénka, kdy můžete buď prokrastinovat s mobilem nebo něco sníst nebo čas věnovat nekonečným domácím pracím. Já jsem se rozhodla do těch okének, zejména večerních a nočních, nacpat co nejvíce zajímavých setkání a aktivit, které mě baví a které bych třeba dělala na dovolené, kdybych nějakou měla. Jako bych prošla branou do jiné dimenze a pak se zase vrátila zpátky. Něco jako Londonův Tulák po hvězdách, jen trochu více při zemi.

Princip je jednoduchý. Cestou do práce to vzít o hodinu dříve jinudy a jít se projít na rozhlednu ještě za ranní rosy. Cestou z práce si dát sraz s někým milým, koho jste už dlouho neviděli, a jít společně na místo, kde jste nikdy nebyli. Místo oběda v poledne posedět s kamarádkami, které projíždějí kolem a které vás nabijí energií více než tříchodové menu. Nebo si zalézt do kouta a číst si knížku, kterou byste si rádi četli na pláži. Klidně je možné si na slunce lehnout či sednout v plavkách a nasadit si slamák. Pro vaši hlavu jsou představy stejně reálné jako skutečnost.

Možná je to úplná blbost, ale mně to pomáhá.

Když mám na každý den v plánu zažít něco zajímavého, o čem nikdo neví, jsou to taková soukromá potěšení, co mi zlepší náladu.

Zmrzlina v cizím městě, hodina v knihkupectví, poslech nějaké klasické opery na lehátku v zahradě se sklenkou Aperol spritzu v ruce. Ty skuliny v časoprostoru tu jsou. Jde o to najít odvahu vstoupit do jiné dimenze. Tajné. Dovolenkové. Nemusí vás to stát ani korunu navíc (v tom případě vynechejte knihkupectví), ale efekt předčí očekávání. V angličtině je hezký termín ME TIME. Najděte ho, vytvořte ho, hledejte a naleznete.

Závěr dne #297 píšu po nočním výletě do Prostějova, kde jsem nebyla skoro třicet let. Poseděla jsem na lavičce s Jiříkem Wolkerem a šeptali jsme si do ouška jeho krásné verše o milencích.

Na jižních domcích, na domcích z kamene
jsme viděli věnečky květin růst,
hlavu jsi složila tak blízko vedle mne,
ústa máš blízko, tak blízko mých úst.

Měsíční paprsek dnes příliš velký je,
by naším objetím moh proplést svůj vlas,
však celý svět bez mezí dnes dosti malý je,
aby moh ležeti uprostřed nás.

Na srdci milenců řve fabrik siréna,
do tiché noci polnice zní,
když ruka má za tebou odchází, milená,
sta věcí hranatých tiskne se k ní.

Sta věcí hranatých z krve a kamení,
sta bludných balvanů, v něž zaklet je květ.
Věříš, že pěst má je ve věnce promění?
Počkáš, - až s tebou obejmu svět?

 

No řekněte, taková romance se může stát jen na dovolené! Co na tom, že on je kovový a já vdaná. Co se stane v Prostějově, zůstane v Prostějově. Ať žijí skuliny a odvaha žít naplno každý pracovní den.