Rozhodla jsem se sepsat soukromý seznam 50 věcí, které bych chtěla do konce života mít či stihnout. Bez ohledu na to, jak reálné či nereálné se jejich dosažení právě jeví právě teď či jak moc mohu jejich dosažení vůbec ovlivnit. Prostě taková větší objednávka do Vesmíru, aby věděli, co pro mě vařit příštích padesát let. Jsem optimistka? No a? Co můžu ztratit?

V horních pozicích jsou všechny základní věci, za které se člověk veřejně či potají modlí. Zdraví a energii pro všechny blízké i pro sebe. Když už nebude líp, aby aspoň nebylo výrazně hůř. Mír ve světě kolem nás, jakkoliv divně to může znít. Když vidím hlavy důležitých států, fakt se bojím. Kde jsou všichni charismatičtí vizionáři, za které se člověk nemusí permanentně stydět nebo se bát jejich ega?

Vnoučata, hodně vnoučat! Když už se nám nesplnil sen o rodině s mnoha dětmi, mohli bychom mít, prosím, aspoň nějaké vnoučátko? A pak, a to je moc důležité, chci být dlouho svéprávná, samostatná, neodkázaná na péči druhých. To souvisí s kvalitou života, kterou ještě stále upřednostňuji před kvantitou.

Možná budu za čas přepisovat seznam a bojovat o každý den na tomto světě navíc, ale teď se mi to jeví jako irelevantní. Netoužím trhat rekordy v dlouhověkosti a už dnes jsem vděčná za každý krásný den.

Chtěla bych mít klid v domě i kolem něj. Je to zatím asi stejně pravděpodobné jako ta vnoučata, protože náměstí je celé noci plné opilců a hlučných kuřáků, co nám řvou pod okny a čurají do dveří. Těžko se to vyřeší, protože sytý hladovému nevěří a ti, co spí v tichu jako v bavlnce, si to prostě nedokážou představit. Tak proč by se tím zabývali? Ale zázraky se dějí. Třeba nová generace bude žít jinak, zdravěji a zároveň izolovaněji, virtuálně. Takže vlastně nevím, co si přát?

V dalším oddíle je spousta cestovatelských snů, které v sobě léta živím. Cesta Orient Expresem. Jízda autem z východu na západ USA s nějakou skvělou partou. Měsíc u moře bez lidí (a nebude to na Rujáně). A samozřejmě cesta kolem světa, klidně i za víc než za 50 dní. Ale beru každou cestu za novými obzory a zážitky. Zoufalcovy zápisky musí ožívat pravidelně, protože s nimi ožívám i já sama. Chci spoustu, spoustu inspirace! A chci psát něco hlubšího než svůj každodenní blog.

A teprve pak přicházejí na řadu hmotné věci. Nové auto, nová kuchyň i koupelna. Krásný, zelení osázený dvůr. Kdyby to muselo být, tak elektrokolo, abych aspoň párkrát za život dohnala svého muže. Knížky, spousty knížek a gramodesek. Nový ušák a nějaký starožitný kousek pro potěšení. A jednu luxusní kabelku, kabát, boty a šaty. Jinak těch věcí moc nepotřebuju. Spíš bych chtěla poslat do světa všechny, které už nepotřebuju. Získat prostor pro nové příběhy.

A pak je tu nespočet osobních přání, které nejsou určeny očím veřejnosti. Zdála by se vám asi směšná, trapná, zbytečná. Souvisejí s tím, jak se vidím a cítím já sama, bez ohledu na to, jak mne vidí a vnímá okolí. Každopádně vím, že ani jedno z přání se nebude chtít vracet v čase a něco měnit. Jsem se svým dosavadním životem vyrovnaná a smířená, a to je nejlepší zpráva dne s pořadovým číslem #296. A budoucnost je zase jen na mně a všech, kteří by mi chtěli s odškrtáváním seznamu pomoci. Ať už jsou tam nahoře nebo tady dole, vedle mě. Děkuji všemi směry!