Po 70 dnech své blogovací výzvy nabírám opět zpoždění. Koleje vlaků se prohýbají vedrem, naše zahrada připomíná expozici subsaharské Afriky a mé mozkové závity jsou jako pečené závitky. Šedá kůra mozková je na povrchu pěkně křupavá, ale náplň se roztéká pomalu do celé hlavy. Bojím se vysmrkat. Tento způsob léta zdá se být poněkud vyčerpávajícím!

Já mám prostě ráda mírné slunečné klima. Lidi mírné slunečné povahy. Západní zdvořilost a východní moudrost. Ale koho to zajímá?

Snažím se vyloudit na rtu úsměv, ale ukáže se, že mám opar. Vypadám jako filmová hvězda, které píchli botulotoxin jen do jednoho koutku.

Pysk jak disk, a ještě to bolí. Nestěžuju si, jen konstatuju. Mně prostě vedro nesvědčí. Ještě na tom nejsem jako moje maminka, která vedro bytostně nenávidí a popisu toho, jak se cítí a co by nejradši komu udělala, věnuje poměrně hodně času, ale geny prostě nevyčuráš. A bohužel ani nevypotíš. 

Takže poslední věc, po které toužím, je sedět u žhavícího se počítače a psát něco veselého, vtipného, úžasného. Ale vybrala jsem si to sama, já vím. Rozborem čtenosti jednotlivých příspěvků jsem si potvrdila, že moje stesky nikoho nezajímají, máte každý svých dost. Zato má příkoří, trapné historky, emočně vypjaté zážitky, to vás baví! Prostě se chcete bavit na můj účet, a já to úplně chápu. Protože jsem skoro úžasná. Skutečně úžasná jsem jen s těmi, které znám, kteří znají mě, a přesto mě mají rádi. Na jisté půdě pod nohama se dokážu odvázat a vyprávět a přehánět a smát se do ztráty dechu. Ale takto přes plochy vašich počítačů či svítící displeje mobilů je to mnohem těžší. Musím se spoléhat na váš důvtip a velkorysost. A někdy to jde prostě ztuha.

Omlouvám se za zpoždění vlaku. Ohlášená doba zpoždění se může změnit. Den #295 byl horký a upocený a mé lokomotivě došla pára. Vlak do stanice Touha je ale stále na cestě. Díky, že ještě stále čekáte, až dorazí, a nechcete vrátit jízdné. Jste prostě úžasní!