Když jsem byla na mateřské dovolené já, žádný pořad typu Sama doma v televizi neběžel. Ostatně, byla jsem doma jen rok a za tu dobu, a ještě dlouho po ní, jsem nikdy sama doma nebyla. Teď se mi to občas podaří a řeknu vám, ani nepotřebuju poradit, co dělat. Vím to úplně přesně: NIC.

Každý rok mám teď skutečně tři dny dům jen pro sebe. Moji milí tráví dobrovolně čas v řevu motorů, stíhání a šmírování jezdců, fandění ve slunečním žáru a chůzí v lijáku kolem trati. Ano, v Brně se jede Moto GP, a my všichni se na tuto událost velmi těšíme. Jen každý z trochu jiných důvodů. Tři dny vypadají jako moře času na sladké nicnedělání. Jenže sny a realita se v mém životě prostě rozcházejí.

První den uklízím. Prostě se nedokážu poflakovat v chaosu a tančit po nevysátém koberci. Když tu není nikdo, kdo by šlapal po právě vytřené podlaze se slovy: Ale já tam fakt musím! je to trochu nuda. První pokoj vezmu z gruntu. Ten poslední už jen tak přeběhnu s prachovkou, na stůl postavím květiny, aby poutaly pozornost, a stáhnu žaluzie. Pološero sluší každé místnosti a každé ženě nad čtyřicet. Když je uklizeno, je vhodný čas pozvat někoho na návštěvu, protože taková konstelace už v našem domě zase hodně dlouho nebude.

A tak se tady střídá jeden host za druhým a po třech dnech můžu začít s uklízením nanovo. Je to ale zbytečné, protože moji milí dorazí s kufry zabahněného oblečení, novými vlajkami, hrnky, dresy, knihami a dalšími suvenýry, které dobře chytají prach. To vzrušení, smrad motorů, trávu z přírodních tribun a desítky věcí rozsypou po celé domácnosti.

Obejmeme se radostí, že jsme zase spolu. A než padne otázka: Co máme k jídlu? a zasednou ke stolu s čerstvě uvařenou večeří, připravím si odpověď na otázku, co jsem tady celou tu dobu sama dělala?

Abych byla ale upřímná, kousek času jen pro sebe jsem si přece jen urvala. Zatímco se sušilo prádlo na sušácích, které jsem kvůli přeháňkám tahala z terasy na verandu a zpět třikrát, přečetla jsem si půl knihy Deepaka Chopry o tom, jak skutečně zhubnout a žít spokojeně s lehkostí v duši. Tak jsem povečeřela sklenici vody a šla jsem brzy spát, aby mé žlázy s vnitřní sekrecí mohly v klidu pracovat. Pokud máte pocit, že jsem marná, neříkejte to! Jsem v procesu sebepřijetí. Protože jakkoliv bláznivě to všechno může znít, myslím, že jsem na dobré cestě. Intuitivně dělám věci, o kterých odborníci mluví v televizi nebo píší v knihách, a mám z toho opravdu radost. Skoro to vypadá, že jsem opravdu úžasná.

Závěr dne #288 zní (podle D. Chopry a Úžasné Báry) takto: Než změníte své tělo, nejprve změňte svůj příběh. Tak já se fakt snažím, aby to byl čtivý příběh plný napětí, zvratů, hledání, ale se šťastným koncem. Protože nic nemilujeme víc než happy endy. Krásnou neděli všem!