Sedím v altánu na zahradě v jihomoravské vesnici a pracuju. Přes klávesnici mi občas přejde Kočka, tříbarevná obstarožní kočičí dáma. Za plotem u sousedů rostou cuketookurky tvarů, ze kterých ženám s fantazií přechází zrak. Jsem na Stupavě na chalupě s plnou penzí a all inclusive péčí milé Hanky, za kterou sem jezdím už třicet let. Tady je Ráj.

Nomádi pracující z Bali mají možná teplo a moře, ale já mám v tomto open space prostoru mnohem víc. Tedy vyjma close space prostoru toalety, kde musíte vstávat z mísy vzpřímeně kolmo vzhůru, jinak, jako já, narazíte hlavou do železných futer. Pokud bude tento blog poněkud zmatený, byl ten náraz do spánku silnější, než jsem si myslela. Spala jsem v tom naprostém venkovském tichu jak zabitá, diagonálně rozložená po velké posteli s duchnou. Za okny ševelil dlouho očekávaný déšť, který jsem přivezla. Klidně ať bouří, leje, žení se všichni čerti. U kamen v kuchyni, se sklenkou vína v ruce, povedeme s Hankou vílí řeči, budeme si číst, psát deníky, vařit, jíst a pracovat. Pořád dokola. Nikdy se mi to neomrzí.

„Ty sviňo!“ Sousedka z druhé strany volá na psa. Motorová pila v dálce vydává zajímavé zvuky, zdánlivě stereotypní, ale když se zaposlouchám pořádně, a že na to mám to hodině nepřetržitého řezání dost času, rozpoznávám zajímavé nuance. Pozoruji mravence v jejich pilné práci, klopot drobných polnohospodářských prací kolem okolních chalup. Ještě mě čeká vycházka do okolních lesů a budu připravena otevřít knihu, kterou jsem si koupila speciálně pro letošní léto: Henry D. Thoreau – Walden aneb Život v lesích.

Ne, nebojte se moji milí, kteří mě znáte a víte, že razím heslo Přiroda je pro zvěř. Nehodlám se přesunout z kaváren do širých lesů ani podnikat žádné neuvážené kroky směrem k Matce Přírodě. Záchod je tady malý, ale splachovací, z kohoutku teče teplá voda a je tu mobilní signál, přes který se připojím hotspotem i k počítači. Zadní vrátka k civilizaci jsou otevřená, ale zatím se mi zpátky nechce. Protože tři dny v roce jsou obrazy z venkovského života velmi žádoucí.

Nabývají tady na významu jakékoliv nové informace. Co mají v obchodě, komu se co urodilo a kdo už posekal louku a kdo ještě ne. Nemluvě o mezilidských vztazích, rozklíčovaných po chalupách do pátého kolena.

Já ty lidi vůbec neznám a ani si nic z toho, co se v seknici probere, nebudu do zítra pamatovat. Ale jsem moc ráda, že můžu sedět s pusou otevřenou a vkládat si do ní sousta všech těch dobrot, které se tu na stole hromadí.

Závěr dne #282 zní: Změna prostředí je moc důležitá, abychom si jednou za čas rozšířili obzory i směrem k venkovu a ochutnali čerstvě utrženou zeleninu, vonící sluncem a ranní rosou. Hlásím, že tady je svět ještě v pořádku! Zvláště po dvou ranních slivovicích a kousku ještě teplého rybízového koláče, který mi milá Mila přinesla ze sousední chalupy až po nos.