Emerencie. Filipína. Vilemína. Kredencie. Miluju procházky po starých hřbitovech a zkoumání jmen na náhrobcích. Zajímavé je, že žili byli pořád jen Josefové, Františci, Janové a Jiří, ale jména jejich žen a matek jsou někdy téměř neuvěřitelná.

Na to nejzajímavější jméno si zaboha nemůžu vzpomenout. Chtěla jsem si ho napsat už na tom hřbitově, ale říkala jsem si, že něco tak výjimečného nemůžu zapomenout. Cha! Už po hodině jsem věděla prd. Pozdně odpolední výlet po okolních Chřibech totiž přinesl toliko vjemů, že je těžké je všechny v plném znění a chronologicky uložit do paměti. Takže jako vždycky zůstanou v mé hlavně jen pocity a obrazy, aniž bych byla schopná z mysli vytáhnout jméno jedné zesnulé ženy nebo jméno vesnice se šmoulím kostelem.

Dnes si tu vesnici náhodou ještě pamatuji, byly to Stříbrnice. Přes modrou kapličku vidíte na kopečku modrou věž kostela. Kdyby to nebylo kousek od domova, mohlo by to být třeba na Santorini. Jedeme se s Hankou a Jardou podívat blíže, protože ta nezvyklá barva úplně táhne oči. Objevuje se i v ďábelské kombinaci se žlutou na jednom domě pod příjezdovou cestičkou ke kostelu a na několika malbách na fasádě místní školy. Ten kostel není celý modrý, na to už asi nezbyly peníze. Ale i ta neopravená část je vybledle bledě modrá, takže nešlo o lidovou tvořivost ani barvu nevybíral Taťka Šmoula, ale šlo o pečlivý výběr památkářů.

Víc než kostel se mi líbí chátrající budova fary, s výhledem na širé lány v okolí. Mám vůbec ráda staré domy s příběhem. Novostavby obdivuju, některé jsou skvostné, ale žít bych v nich asi neuměla. To na zámku v Koryčanech, taktéž s epesní vyhlídkou na město pod ním a okolní krajinu, bych žít určitě mohla. Navíc je usazen v krásném parku. Má dostatek pokojů, abyste mohli přijet všichni najednou, a na nádvoříčku bychom udělali zámeckou párty v kostýmech. Možná už jsem milionář, ta naděje v podobě sportky je v mé peněžence. Prostě si mě hýčkejte a předcházejte. Pro jistotu.

Za humny se někdy skrývá více překvapení, než by si kdo pomyslel. Malebné vesničky, divné, divné lesy, kolem cest chabaští a místa, kde se zastavil čas. Chřiby mají obrovský potenciál pro pobyt v čisté přírodě, ale nejsou lidi. Ani ve službách, ani na straně zájemců. Přitom je tady tak krásně!

Hanka se vrací z obchodu se snídaní. Na stole je její poznámka s časem 3.25 ráno. To jméno na náhrobku byla prý Krescentýna. Závěr dne #281 zní: Musím se přihlásit na kurz posilování paměti nebo se přestat snažit pojmout všechny informace z okolního světa a vybírat si jen ty podstatné. Třeba jména tajemných žen z minulosti, které nás inspirují i sto let po smrti.