Co se stane s počítačem, když se snažíte otevřít moc programů, stahovat film a online sledovat sportovní přenos? Když dostává příliš mnoho rozporuplných příkazů najednou? Prostě zamrzne. Je třeba ho vypnout, nechat být a pak restartovat. Tak přesně tohle se teď děje se mnou.

Vzhledem k panujícím vedrům, prádelnovému efektu a kolísavému tlaku před bouřkami to jen to není hibernace, ale něco jako kremace. Přehřívá se mi tělo, přehřívá se mi hlava, takže někdo tam nahoře zmáčkl reset. Funguju v základních životních funkcích na úrovni prvoka, ale ještě jsem se nevychladila natolik, aby mě někdo znovu nahodil do plného sofistikovaného provozu. Pět prstů ještě spočítám, takže vím, že jsem zase v psaní blogu ve zpoždění. Navíc mi Aleš poslal zprávu: Dnes jsi neměla blog. Vypadne ti den. #hlidamespolu. Není úniku.

Už žádné ztracené dny. I když to nebudou veledíla, blog muší bejt. Někdy stačí k nahození jedno správné rozhodnutí, a pak se to začne řetězit. Bohužel, platí to i opačně. Včera jsem musela cestou z Přerova akutně zastavit u nákupního centra a najít toaletu. Myslím, že jsem trhla rekord nejen v čase parkování, ale i v běhu na sto metrů, běhu po jezdících schodech a v intenzitě posilování svěračů. Poprvé jsem naplno pochopila přesnost lidového přirovnání „hovno líže košulu“. Nebojte se. Dopadlo to dobře. Zachovala jsem si důstojnost, a přestože venku začalo právě pršet, pro mne bylo vše zalito slunečním svitem.

Protože navzdory všem našim nářkům žijeme v blahobytu a dostatku toaletního papíru na pravidelně uklízených toaletách. Dříve to bylo jinak. Pamatuji si na řetězec smolných rozhodnutí jednoho dne na začátku 90. let, kdy jsem pracovala jako redaktorka tiskové kanceláře. Neměla jsem žádný počítač, všechno jsem si psala rukou a výslednou zprávu jsem přes veřejný telefon diktovala na „nabírák“ do Prahy. Věřte, nevěřte, telefonní budky byly dost často obsazené, a telefonní linky na nabírák byly obsazené vždycky. Každý v regionu měl nějakou zajímavou zprávu, kterou potřeboval nadiktovat. Takže to byl boj od začátku do konce.

Tenkrát jsem byla v Uherském Hradišti a na radnici jsem asi dvě hodiny dávala dohromady výsledky komunálních voleb. Opravdu nebyly nikde na internetu, nebyl u nás ani internet. Na papíru jsem měla sepsaná všechna čísla, procenta, lidi, strany, volební účast. Citaci vítěze. Prostě peklo. Utíkala jsem k telefonní budce jen s tím papírem a telefonní kartou, ano, pamětníci vědí, ale všechno bylo pořád obsazené. Buď automat nebo linka. Byly to nervy a naléhavost na mne dolehla i prostřednictvím střev. Všechny věci jsem měla na radnici, ale protože jsem našla pětikorunu v kapse kalhot, utíkala jsem na veřejné toalety, proběhla branou na pětikorunu – a ocitla se vedle pisoárů.

Na druhý pokus jsem neměla čas ani minci, takže jsem zapadla do jediné kabinky. V tu chvíli se do prázdného prostoru pánských toalet nahrnul snad celý zájezd mužů, kteří začali na kabinku bouchat a poté nahlížet dírou pod dveřmi, jestli tam někdo neumřel. No neměla jsem k tomu daleko. Když uviděli červené lodičky, bouchání ustalo a nastalo úplné ticho, v němž se krásně nesl zvuk …

Jestli si myslíte, že to nemohlo být horší, tak mohlo. V kabince nebyl žádný toaletní papír. A já jsem s sebou měla jen plastovou telefonní kartu a papír plný čísel a údajů, které představovaly půldenní práci.

Jak tento napínavý příběh skončil, ponechám na vaší fantazii. Každopádně závěr dne #280 zní: Papírové kapesníčky vám mohou zachránit pověst a důstojnost. Noste je po kapsách spolu s drobnými, protože umřít hanbou je fakt blbá smrt.