Milí čtenáři mého blogu jsou mi svědkem, že píšu opravdu každý den. Někdy mám pocit, že nedělám nic jiného. Pak mi teda vysvětlete, že zatímco na blogu mám den #260, aplikace v mém mobilu mi dnes hlásí den #256. Jak říká náš tata, tak kdo je tady blbec?

Řeším to tady pravidelně co pár týdnů, že se mi ztrácí dny, a já pořád nevím co s tím? Záhadě asi na kloub nepřijdu, takže prostě ve zrychleném režimu přecházím na den #256 a basta. Protože nemám čas hledat ztracený čas, nejsem Proust. Venku je poslední letošní vedro, takže se ani nehodlám převléci z noční košile. Je úplně jedno, co mám na sobě, stejně to bude už v poledne propocené v pračce. Se stejnou jistotou, jako že bude oběd v troubě.

Poť se, ale zůstaň člověkem.

Této výzvě jsem čelila celé letošní léto, bez moře, bez koupání, bez možnosti zchladit se jinak než orosenou desítkou. Tak mě napadá: Možná, že se ty dny vypařují. To by bylo možné vysvětlení. Závěr horkého dne #256 zní: Co se vypaří, to by mohlo časem zase spadnout dolů. Třeba mi ztracené dny vrátí po kapkách podzimní déšť.

P.S- Že se ptáte, většina fotek u článků jsou moje vlastní. Jako třeba tato.