Tak jsme se minule pateticky naladili na národní notečku a je nejvyšší čas vycestovat. Zprávy ze světa ale ukazují, že blázinci člověk neunikne, ať už je venku jakkoliv. Když si dáte místo kávy Forbes Espresso, dozvíte se víc, než potřebujete.

Předžvýkané zprávy, tedy výběr ze světového dění, mám ráda. Šetří čas. Ještě když mi přistanou jedny takové virtuální noviny každé ráno v mailu, mám hned o čem přemýšlet, jen co si přečtu titulky. Tak třeba vím, že kdyby náš let přesměrovali do New Yorku a musela jsem tam jet metrem, asi uslyším nové hlášení o zákazu manipulace se sluchátky Apple AirPods při nástupu a výstupu do soupravy. Protože má ty divné bílé tyčky v uších každý a jak se strkají, sluchátka bez drátů padají do kolejí a pracovníci dopravního podniku je nestačí zachraňovat. A metro má zpoždění. Jestli vám to připadá absurdní, tak si představte, že by do módy přišla sluchátka typu „Otík“ z Vesničky mé střediskové. Obří sluchátka by nikomu z hlavy nespadla ani by nikdo neměl šanci slyšet nějaké hlášení, ovšem kdyby se náhodou ocitla v kolejišti, vlak by patrně vykolejil.

Pokud máte pocit, že máte v telefonu více schůzek s neznámými lidmi na divných místech, tak jste se prý stali obětí spamu se smyslem pro černý humor. Přes google kalendář vkládá uživatelům do telefonu fiktivní schůzky s reálnými odkazy. Vynalézavost hackerů nezná mezí. Posílat lidi na jednání, která si někdo vymyslel, je skutku originální. Třeba se přitom podvedení lidi seznámí s někým, na koho by se svém drahocenném byznys čase mezi reálnými schůzkami nikdy nenarazili.

Facebook se zase chystá skrývat číslo s počtem lajků pod jednotlivými příspěvky, což patrně povede ke zhroucení světa mnoha osob, kterým právě to číslo měří a potvrzuje jejich úspěch. Šťastní a-sociálové (jako Lochmanka), kteří na žádných sítích nejsou a svůj úspěch měří spokojeností v životě. Tento web by sice mohla najít, ale i když je to moje skvělá kamarádka, prostě ji to nenapadne. Na počítači se pracuje a pak se vypíná. Šťastná to žena!

Lochmanka včera se Zuzkou přišla dohlédnout na mé finální balení se na cestu. Koho se zeptáte, co si vzít, ten má jiný názor. Džisku ano, sako ne, džisku ne a sako ano. Tu bundu ne a papuče ano, co kdybych si prý skopla palec a potřebovala otevřené boty. Užily jsme si to při víně a dobrotách z trouby. Když si chci vzít opravdu jen pár věcí, je potřeba být ale hodně střízlivá. Zdánlivě jsem podlehla jejich naléhání a některé oblíbené kousky vyřadila, ale možná že potmě v noci vyplním všechny mezery v zatýkacím kufru zbytečnostmi, které budu pak tahat mezi státy a nadávat si.

Prostorově výraznější lidé potřebují prostorově výraznější a těžší kufr. Dvoje moje kalhotky zaberou tolik místa jako zimní bunda mého párátka, které jede se mnou. Žádné dělení na poloviny nebude.

Poslední zprávou je, že ve Walmartu v USA přestali prodávat některé zbraně a náboje. Procento těch, kteří by mě chtěli zastřelit už mezi regály, tedy kleslo na ty, co si zbraně nakoupené zcela volně v minulých desetiletích tak oblíbili, že je nosí pořád s sebou. My jsme se zase v hodinách branné výchovy učili házet granátem na cíl, takže když tak zaútočím plechovkou. Závěr dne #253 zní: Svět se zbláznil už dávno a sedět doma ze pecí nepomůže. Loučím se s vámi posledním blogem z domova a příště už se Zoufalcovými zápisky na viděnou.

 

Pro pobavení video zde