Zoufalcovy zápisky jsou opět tady

Technika a vymoženosti jdou stále kupředu. Sedím v letadle do Chicaga a díky Alešovi, který mě navedl správnou kolej, jsem získala pár minut zdarma na wifi. Pode mnou Atlantik, nade mnou oblaka a vedle mne účastníci zájezdu Megís, Aleš a Milánek. Je to můj první blog z nebes.

Idylu sice narušuje splachování záchodu za mým zády v minutových intervalech, ale sedím sama na trojsedadle, letadlo společnosti Iberia je skoro nové, a i když vypadá jako bakelitové, zatím nás bezpečně veze už pár hodin. Španělské aerolinky jsou super. Stevardi a stevardky jsou v naprosté pohodě, jídlo a pití dostávám z obou stran, Megís spí, Milánek spí, jen Aleš nejde vypnout. Mám na něj pifku už od noci, kdy se mě snažil dovolat a zkontrolovat, jestli ještě spíme. Protože jsem na úskoky zvyklá, vypnula jsem na mobilu zvuk a byl by klid a do doby, kdy jsme opravdu museli vstávat, nebýt Megís, která nespala, chodila nám přes ložnici celou krátkou noc a na Milánkovo naléhání na facebooku mě přišla uprostřed noci vzbudit se zprávou, že mi Aleš třikrát volal a nedovolal se.

Když máte před velkou cestou a jeden spolucestující vám ve dvě ráno naléhavě telefonuje, nevěstí to nic dobrého. Tedy, pokud jde o někoho normálního. Aleš volal jen tak. Nedosti na tom, když jsme se na překládce v Brně potkali tváří v tvář, označil tu moji pomačkanou, nevyspalou tvář za podobnou Eltonu Johnovi a ještě své nactiutrhačné sdělení podpořil přehráním videoklipu. Zopakoval to do odletu ještě několikrát, ale nepraštila jsem ho. Jedu na dovolenou a jsem nad věcí. Člověk, který nás nedokáže online odbavit a tvrdí, že moje jméno způsobilo total error v systému, mě nemůže urazit. Ostatně, není nad osobní pohovor u přepážky. A jak se ukázalo, tím problémem byl od začátku on sám.

K naší smůle byl u přepážky sympatický španělsko-rakouský mladík, který byl v této pracovní pozici první den, což nám přiznal s několika omluvami. Kombinace našich požadavků ho odrovnala natolik, že musel přijít boss od vedlejší přepážky pro zbohatlíky, co létají 1. třídou, a robotickým hlasem i mimikou kyborga ho donutil vše stornovat, roztrhat již vytištěné palubní vstupenky a začít znovu. Trvalo to dlouho, dlouho, a přepážku jsme měli jen sami pro sebe. U gejtu na odletu už chlapec na rozdíl od kyborga nebyl. Jestli byl jeho první den v práci i posledním, je mi to líto. Ale snad jsme nechtěli tak moc, abychom seděli na dvou letech někde poblíž sebe a přeložili nám v Madridu kufry do správného letadla.

I první tříhodinový let byl super. Jen co přejel vozík s placeným občerstvením, začala jsem rozdávat to své z domova. Za toast jsem mohla dostat 7 euro, ale nikdo se k placení neměl. Dobře, že jsme se posilnili a zdřímli, protože přestup v Madridu byl bojovou hrou.

Kdo prodává lety s hodinovým přestupem a cestou z jednoho konce velkého letiště na samý konec druhého konce /25 minut cesty dle ukazatelů/, toho bych poslala tento úprk osobně absolvovat s několika kufry a invalidní babičkou na vozíku.

Běželi (!) jsme půl hodiny a těsně před cílem jsme skončili. Aleše vyhodnotili jako podezřelou osobu a musel čekat na pohovor v soukromí, přestože naše letadlo mělo za pár minut odlétat. Přesně tohle chceš. Naštěstí jim napovídal něco, co je uspokojilo, a my opravdu letíme přes oceán.

I když jsem na cestě stát se Úžasnou Bárou, z cest píšu zásadně Zoufalcovy zápisky. Protože je ale původní blog Zoufalce strašně nepohodlný na editaci, budu vkládat zápisky na vymazlený, pohodlný, rychlý a plně funkční web Úžasné. Nějak se to srovná, anebo ne. Zápisky jsou hlavně pro účastníky zájezdu, abychom i po letech věděli, co jsme kde zažili, čemu jsme se zasmáli a jak jsme se měli. Jestli chcete aspoň virtuálně cestovat s náma, jste vítáni.

Ve dnech mého countdownu bude zase strašný zmatek, ale den sem, den tam. Závěr dnešního dne #252, který bude mít 31 hodin v kuse, je jednoduchý. Letíme! První zastávkou bude Chicago.