Je den, nebo ještě noc? Jet leg udeřil v plné parádě, ale první den v Chicagu za trochu usínání za chůze stál. Klukům nepřiletěl kufr, ale imigrační pohovor jsme napoprvé vyzkoušeli úspěšně i s počítačem. Vytiskl mou druhou nejhorší fotku všech dob, která by byla ozdobou každé nástěnky o sadistických vražedkyních, a šli jsme. Chicagooooo! A Maruškaaaaa!

Marušku poznal neomylně i Aleš, který ji nikdy neviděl. Jak vypadá? Ptal se mě. Jako holka z Mezříča, odpověděla jsem. Jako kluk z Rožnova ji poznal v davu na první pokus. My, Valaši, rozesetí po celém světě, držíme spolu. Trocha zklamání ze ztraceného kufru nebyla pro Milánka s Alešem poslední hořkou pilulkou. Maruška naplnila své velké auto charitativní sbírkou přikrývek a potravin pro případ, že by bylo ubytování na 18. ulici tak strašné, jak všichni místní očekávali. A co čekáte, to i vidíte, takže jsme dlouhou cestou z letiště míjeli chudinské čtvrti, hory odpadků, bosé černošské děti, bezdomovce na kartónech pod všemi mosty. Nálada nebyla dobrá, co vám budu vyprávět.

Ubytování jsem měla na starosti já, takže jsem nebyla z vývoje situace úplně nadšená. Ovšem pak se pomalu všechno měnilo k lepšímu. V bývalé české čtvrti Pilsen sice žije hlavně mexická komunita a zdi jsou plné barevných muráles, ale je tu klid, celkem čisto a náš apartmán má všechno, co slibovali, včetně zebří podložky (!) a umělých květin. Maruška vyběhla schody s nákupními taškami a jako by tu byla doma, uvařila nám špagety, přivezla kafe, chleba, plato vajec, víno, whisky, prostě praktická žena z Moravy. Že žije v USA už čtvrt století na ní vůbec nepoznáte. Tohle chceš! Ještě sklenici vody Naleczowianka od polských obchodníků a zelený Jacobs na pravého českého turka. A pak vzhůru do víru velkoměsta.

Maruška má díky svým přátelům mobilní aplikaci na všechno. Třeba na cenově výhodné parkování v místech, kde si normální turista myslí, že nikdy nezaparkuje. My jo. První setkání s downtownem je vždycky plné emocí. Mrakodrapy. Vodní hladina. Art deco domy a krásné portály. Loop, metro jezdící nad našimi hlavami. Stmívá se a město se rozsvěcuje do noční krásy. S padající tmou nám padají i víčka, protože nekonečný den si bere svou daň, ale Megís má (po Marušce) nejvíc energie ze všech a já jsem moc ráda, že jela se mnou.

Čert sper peníze. Prožít spolu emoce na cestách je nejvíc. Jiné věno nedostane, ale tady si to užijeme naplno.

Fotíme jak urvaní. Já jsem nadšená z chůze po ulicích města za příjemného letního počasí. Když jsem tu byla s Jardou, byl leden, mínus 30 a od jezera foukal ten nejstudenější vítr, jaký jsem kdy zažila. Teď roztávám. A usínám i při projížďce po Lake Short Avenue s nejkrásnějšími výhledy na panorama města. Jak jsme usnuli, nevím, doma svítalo a my jsme padli jako zabití do postele. Zítra dorazí kufr a budou se dít další skvělé věci.

Závěr dne #251 zní: Jsme ve městě větrů, jak si pro sebe překládám „windy city“, ale za prd to tu určitě nestojí.