Je pět ráno. V mobilu mám fotku ztraceného kufru, který v noci konečně Juan dovezl patrně až z Madridu autem. Naléváme si s Alešem whisky a den může začít. Pro mne ohlédnutím za včerejším dnem, pro kluky radostnými vyhlídkami na dny další, plné čistého prádla a oblečení.

Čekání na kufr naplnilo větší část včerejšího večera. Čekání dlouhé a marné. Díky němu jsme se podívali až Marušce domů, navštívili místní slavnosti s bigbítovou kapelou, ochutnali pravou „lemonade“ z lemonades a mražený ovocný sorbet, který se jí přímo z poloviny citronu, kokosového ořechu či pomeranče. Mňam!  Nakoupili jsme pár věcí po nebožtících v řetězci Goodwill a opět polomrtvé (hlavně chlapce) nás svatá Maruška dovezla do našeho apartmánu na 18. ulici a my jsme do pěti minut upadli do sladkého bezvědomí. Ten čas tak letí. Ale zpět na začátek.

Kluci už si zvykli, že kufr nemají a co potřebují, to si koupí, a paragony schraňují pro Iberia Airlines v naději, že jim vše proplatí. No, good luck! Dopoledne jsme se prošli po Milennium Park, který je osázený tak úžasnými květinami, stromy, že dech se tají. Roční údržba zeleně stojí 10 milionů dolarů, ale je to znát. A co teprve, když se člověk dostane k architektuře a výtvarným dílům zde rozesetým. Lesklá hladina jezera Michigan na dohled a spousta vodních prvků na dosah. Lesklá skořepina architekta Franka Gehryho, vodopády s projekcí obličejů reálných obyvatel Chicaga na skleněné stěny protilehlých věží, které spojuje vodní hladina. Konceptuální umění přináší osvěžení těla i duše.

Cloud Gate neboli Fazole, které říkám stále ledvina. Architektura může měnit charakter místa tak jako nikdy. Tady se to podařilo dokonale. V okruhu dvou kilometrů nenajdete člověka, který by si nepořídil fotku svého odrazu v lesklém obalu fazole od Anish Kapoor. Odraz nejtypičtějšího pohledu na město, souhvězdí mrakodrapů, je fascinující. Fotíme jako diví. Jako všichni.

Jestli se vám zdá, že se nic moc legračního neděje. Máte pravdu. Změna pracovního režimu a časového pásma nás poněkud udolává. Ráno jsme vzhůru před rozedněním, večerní únava přichází moc brzo. Maruška je jako katalyzátor všeho napětí, takže jsem Aleše praštila jen jednou, a Megís je naprostá hvězda. Nestěžuje si, šlape, jí. A úplně nejlepší ze všeho je, že se začala rovnat v zádech. Vypadá úplně jinak. Krásně. Dospěleji. I když je stále jako párátko, je to rovné párátko, v růžovém saku, gepardím tričku a se žlutým batohem. Krása.

Předávkujeme se krásou také ve veřejné knihovně, kde mají kupoli od Tiffanyho. Ta vám vystačí nejen na snídani u Tiffanyho, ale i na oběd a večeři. 30 tisíc kusů skla v litinových rámech, 38 stop průměru a hlavu vydržíte mít vyvrácenou dozadu hodně dlouho. A další schovaná za schodištěm v jiném sále. Veřejné knihovny jsou má oblíbená místa, ale tato, se schodištěm z mramoru a uměním nad hlavou, zvláště. Dnes je z ní Chicago Cultural Centre s největší kupolí od Tiffanyho na světě a rozhodně je třeba to vidět.

 

Po nasycení krásou si způsobíme hyperglykemii v Dunkin Donats. Káva bez cukru je obrovská a sladká, doblihy s ďůrou sladké a lepkavé. Jenže když musíš, tak musíš. Máme míli na to energii spálit. Magnificent Mile. Hlavní tepnu vedoucí od parku až k vodárenské věži a John Hancock Center. Tady mají v 96. patře nejúžasnější vyhlídku z dámských záchodů na světě a o dvě patra níž vyhlídku placenou, 360 Chicago Observation Deck. Zatímco Maruška s klukama popíjejí v kavárně drinky a kochají se výhledy na město, my s Megís se jdeme vyklopit do prostoru. Jedna část oken v 94. patře se naklání dolů o 45 stupňů, takže můžete zažít reálné pocity člověka, který se rozhodne z výšky skočit dolů. Nejhorší to není při prvním naklonění, ale při každém dalším. A to vás u toho fotografují.

Holky z Moravy se ale zastrašit nedají. Všechno zvládneme, fotku posíláme domů jako důkaz odvahy a už plánujeme další atrakce na zítřek, když máme city pass. Kdy, když ne teď? Cestou autem si vyprávíme alespoň vtipné příhody, když se nám zatím nic moc vtipného neděje přímo. Protože několika telefonátům se španělskými aerolinkami, které nejsou schopné si předat ani základní informace, se zasmějeme asi až s odstupem. Člověk vystačí s málem, to je hlavní ponaučení ze ztraceného kufru. Navíc už zítra zase balíme a letíme dál.  A kluci mají sbaleno ještě z domova.

Podívali jsme se i ke kdysi nejslavnější české restauraci Klas na Cermak Avenue. Ještě před třemi lety tam bylo aspoň občas otevřeno, ale 150 let tradice už spěje k záhubě. Okna jsou překrytá překližkou a celá krásná budova, kterou česká komunita obývala po celé generace, už patří Mexičanům.

Češi tady žijí pořád, ale nedrží tak při sobě jako Poláci nebo Mexičani, které spojují i kostelní aktivity. Na rozdíl od ateistických Čechů, kteří své vlastenectví už dávno nedemonstrují. A propos, druhým oficiálním jazykem Chicaga je polština.

 

Všechno jede podle plánu. Jen já zatlačím velkou slzu, že kvůli čekání na kufr nemůžu do Millenium Parku na večerní koncert Adama Plachetky. Naposledy jsem ho slyšela ve Zlíně a v Holešově, takže by to mohl být zážitek pokračovat ve šňůře v Chicagu. Musím stále dokola poslouchat Kylie Minogue a Eltona Johna.

Litujete mne, že jo?