Den bez Marušky byl dnem, kdy jsme se museli spolehnout jen sami na sebe. A v případě veřejné dopravy na Aleše. Žádné vožení se autem a luxus průvodce. Sobota v Chicagu byla přesto zalitá sluncem a večer opět padáme do postele polomrtví v čase, kdy pro nás doma normálně večer teprve začíná. Ušlapaní, uondaní, naplnění zážitky.

Čtvrť Pilsen, kde bydlíme, už nese jenom zlomky české stopy. Tak jsme si udělali ke snídani chleba ve vajíčku, a vůně domova se nesla celým domem. Nám se tady moc líbí. Je tu na ulicích čisto, náš vchod je přímo vedle komunitního knihkupectví, které je otevřeno prakticky pořád a pořád se tam něco děje. Jsou tady různé kavárny, restaurace i bio obchody hipsterského charakteru. Na ulici se člověk nebojí, a i když i tady jsou občas žebrající bezdomovci, převažují čistě odění lidé včetně bělochů. Vrací se sem život. Nevím, kolik zdejších obyvatel tuší, kdo je Anton Dvorak, jehož jméno nese nedaleký park. Že Pilsen je na světě jen jedna a kdo ji nepil, neví, o čem pivo je. Vzniká tady nová kultura, nové kulturní podhoubí. A to je hlavní.

Linka autobusu č. 60 nás doveze až k vlakovému nádraží Union Station. Celodenní jízdenka stojí 15 dolarů a má podobu plastové dobíjecí karty, kterou si u řidiče odpípneme. Nádraží je velkolepé, s halou jako v Národním divadle v Praze, s obrovskou americkou vlajkou mezi antickými sloupy. Ani tady se na perón nebo ke kolejím člověk nedostane. Všichni čekají uvnitř a až přijede vlak, teprve pak se s jízdenkou dostanete jen k tomu svému. Většinou jsou tu vlaky Amtrak, které brázdí státy od severu k jihu a od východu k západu. Vyzkoušela jsem je při svých minulých pobytech v USA a bylo to super. Prostorné sedačky, přehledné informace a jezdí většinou na čas.

My však míříme z podzemí k nebeským výškám. Sky Deck je nový název vyhlídky ve Wilis Tower, dříve Sears. Je v tom trochu zmatek, ale výhled ve 103. patře stále láká tisíce návštěvníků, ať se jmenuje jakkoliv. Jako u většiny atrakcí v USA, i tady musíte nejprve dolů, abyste mohli nahoru. A pak stát v zatočených frontách bez reptání, předbíhání a čekat a čekat, až vás výtah vyveze do nejvyššího patra nahoru. (Nejvyšší budovu ve městě má Trump, ale ten na lidi kašle. Stačí, že má své honosné prvenství a obří nápis na budově, který se vám dostane na každou fotku ať chcete nebo nechcete.) A nahoře stát bez reptání a předbíhání v zatočených frontách a čekat, až se dostanete na svou minutku slávy – fotografování ve skleněném vysunutém balkonu. Je to super, fakt fotogenické, ale trvá to pár sekund. Pak se můžete zkusit fotit v normálních zasklených vyhlídkách, což nejde, protože se ve skle odráží všechno před ním, tváře jsou černé a vyhlídky přesvětlené, a navíc všude před vyhlídkami stojí fronty na tu vyhlídku nejlepší. Tak si zase stoupnete do fronty a čekáte, bez reptání a předbíhání, až vás výtah sveze dolů. Ta minutka na prosklené podlaze ale zato stojí.

Venku je krásný letní den. Na cestě za největší fontánou světa se popovezeme loopem, zdejším metrem jezdícím nad zemí po kovové konstrukci uprostřed města v takové smyčce, z níž v určitém místě vyjede z downtownu do okrajovějších částí v linkách několika barev. Je to pro Chicago typické, rachotící soupravy metra nad hlavami a z vagonů se můžete dívat lidem v 1. patrech budov přímo do bytů, kanceláří, prodejen a skladů. Přiblížíme se ke Grant Parku u Michiganského jezera, kde stojí Buckinghamská fontána podobná velkému dortu s tryskající vodou. Její architekt se nechal se inspirovat Latona fontánou ve Versailles. Fontána reprezentuje Michiganské jezero a čtyři sochy mořských koníků symbolizují státy Illinois, Wisconsin, Michigan a Indiana. A k tomu všemu rámuje pohled panorama chicagských mrakodrapů. Och. Ach.

 

Všechno je dokonalé. Jestli se dá Chicagu něco vytknout, tak je to nedostatek stánků s občerstvením, které by byly otevřené. Šly jsme s Megís po břehu jezera a iluze dovolené u moře byla dokonalá. Nekonečná vodní hladina, jachty, motorové čluny, běžci i rodiny s kočárky. Jen hlad a žízeň začali přehlušovat všechny libé pocity. Když jsme se doplazily do planetária, měly jsme před očima vidinu krásné restaurace, zajímavých interaktivních expozic a příjemně stráveného odpoledne. Přivítala nás brigádnice informací, že za hodinu a čtvrt zavírají a prstem ukazovala na nějaké dokumenty, které musíme vidět a máme si vybrat. Nerozuměla jsem jí opravdu ani slovo, nebyla schopná mluvit pomaleji ani srozumitelněji, jen se na nás dívala na kobra před pozřením nevinného mláděte. Šly jsme nalevo, odvlekli nás napravo a jak jinak než do sklepa. Kolik času stráví v USA turista chozením po chodbách v podzemí, je neuvěřitelné.

Dokument „Explore Universe“ mě uspal už po pár minutách, až do mě Megís strkala, že chrápu na celý sál. Nikdy jsem neviděla nic tak nudného, navíc přímo komentovaného bezemočním nerdem, kterému jsem rozuměla jen „Milky Way“. Na konci zatleskal jeden člověk. Aleš později situaci komentoval tím, že asi můj inteligenční kvocient není dostačující k návštěvě takového zařízení, a ještě utrousil dalších pár jedovatých slov na téma Bára v planetáriu.

Kdybych se chtěla dostat do deprese, jistě to šlo i snazším způsobem, než jít hodinu po slunečním žáru a pak bez možnosti občerstvení na těle či na duchu ve sklepě vyslechnout přednášku o elektromagnetických vlnách v angličtině.

Megís také postrádala jiskérku nadšení, tak jsme vypadly ven tak rychle, jako by nás měl pohltit zákon prázdnoty.

Aquarium, to byla jiná! I tak prostoduchý člověk jako já dokáže ocenit barevné živočichy ve vodě. Rozuměla jsem pánovi u vstupu, dokonce jsme zažertovali. 4D film o žralocích byl sice pitomý, ale stříkala na nás voda a třepala se sedadla, takže taky ok. Měli tu restauraci, takže už jsem nebyla hladná, a svět se náhle začal jevit v lepších barvách. Odstrkovala jsem menší děti od akvárií, abych lépe viděla, a pohladila jsem si rejnoka, vyfotila kachnu v řezu vodní hladinou. Bára v akváriu je zcela jiný příběh, laskavý asi jako Krteček a kalhotky. Tady mezi svými jsem se cítila jako ryba ve vodě.

 

Když jsem vyprávěla o svých zážitcích, když jsme se potkali s klukama v Millenium parku, Aleš úplně pookřál. Strávil odpoledne s Milánkem v několikaposchoďové galerii, takže měl pocit mentální, kulturní a inteligenční převahy. Já jsem byla snadný cíl. Citovali mi z průvodce, že ten film v planetáriu je to nejzajímavější, co tam nabízejí, a že jsem zřejmě prošvihla životní příležitost rozšířit si obzory v oblasti plantární geologie. Tak co už. Pro velký úspěch jsme se s Megís snažily dostat do Sky Deck ještě v noci, nabízel nám to náš City Pass, ale absurditu dne dokončilo naše hodinové čekání ve frontě ve sklepě a asi minutový pobyt ve 103. patře, zcela zaplněném dalšími frontami.

Další den s číslem #249 je za námi. Pokud chci zůstat na cestě za snem stát se Úžasnou Bárou, budu na sobě muset ještě hodně zapracovat. Teď už mi další myšlenky plaší třesoucí se podlaha, jak Aleš svýma plochýma nohama chodí po bytě. Tak se mějte krásně a zase zítra. To je den, který přijde po dnešku. Už dělám pokroky, že jo?