Neděle přináší déšť a zklidnění. Opět máme Marušku a taky kotel vaječiny ke snídani. U Mexičanů naproti mají nějaký festival masa a masových pochoutek. Přijíždějí zákazníci i hráči na kytaru a bude asi veselo. My máme jiné plány. Jedeme po českých stopách v Chicagu.

Nejprve hledáme park Antonína Dvořáka. Není to žádná vznosná botanická zahrada, ale plácek zeleně mezi domy s muráles na stěnách. Pár houpaček, prolézaček, hřiště. Nikde nikdo. Jen všechny mexické sámošky svítí a prodávají a zdejší řemeslníci jsou připraveni pomoci zbytku obyvatel s poruchami a opravami. Nemyslím, že jsou lidé porouchaní, ale doma se vždycky něco utrhne, vzplane nebo přeteče právě o víkendu, když nikoho šikovného neseženete ani za zlatou cihlu. Tak Latinoameričané jsou poslední záchranou.

Vydáme se hledat český hřbitov, kde jsou pochováni Češi z doby největšího rozkvětu české komunity v Chicagu a leží zde i jejich američtí potomci. Ke hřbitovu jedeme pětiproudou výpadovkou a první, co uvidíme, je cihlový komín jak od pivovaru s nápisem BOHEMIAN NATIONAL CEMETERY. A zarostlou cestu s cedulí, že jde o soukromý majetek. Naštěstí se ukáže, že jsme jen nedojeli k hlavní bráně a že hřbitov založený v roce 1875 si ještě zachoval svou důstojnost. Krematorium je zavřené. Kancelář je zavřená. A nikde nenajdeme seznam rodin zde pochovaných, takže za deště jen tak projíždíme, ano projíždíme se autem cik cak po cestách mezi hroby. Mě už to nepřekvapí, už jsem to zažila, ale divné je to pořád. Navíc tady nejsou žádné květiny, a i kdyby byly, na konci září by je podle cedule všechny vyhodili. Jiné než umělé kytky, pouťové ozdoby a větrníky tady totiž na hroby nedávají. Svíčky a čerstvé květiny či věnce tady nenajdete. Takže jen kámen a stromy.

Ke stísněné náladě nepřidává ani pošmourné počasí ani napomínání ze strany Aleše a Milana, že prý pořád mluvím a mám se kochat potichu. Je to už podruhé, co mi bylo naznačeno, že moje řeči jsou plytké a zbytečné. Raději polknu všechno, co se mi chce odpovědět. Zábava jako v márnici je tady na místě, na rozdíl od všech ostatních míst, kde by mohlo být normálně veselo, a není. My si to s Megís ale hodláme užít po svém a Maruška je nám oporou. Jardovi se doma asi škytá, jak na něj vzpomínáme.

Malá zastávka na kávu v Prague Café, kde mají na nástěnce vzkazy v češtině, ale servírka je, jak jinak, Polka. Míříme do předměstí Oak Park, kde je muzeum architekta F. LLoyda Wrigtha a jedna ulice plná jeho domů. Byla jsem tam s Jardou a Břeťou před lety, takže i když jsem podle některých povrchní a prázdná, intelektuálně podprůměrná, jdu se pokochat k nedalekému rodnému domu Ernesta Hemingwaye. Rozdíl od první návštěvy činí asi třicet stupňů Celsia a skutečnost, že tentokrát mají otevřeno. I centrum městečka Dubový park je plné připomínek na slavného spisovatele, který zde vyrůstal. Otec lékař vydělával méně než matka, učitelka hudby. To nám s Maruškou přijde dost absurdní. Dnes v každé restauraci a na každém rohu jede televize výhradně se sportovními přenosy. Lidi sledují chlapy v teplákách, jak žvýkají, škrabou se v rozkroku a potahují kšiltovky, ale na varhanní koncert v kostele St. John Cantius v Chicagu jich přijde jen pár. Z naší výpravy jen ženská část. Takže všechny stesky marné.

 

Kostel má kapacitu dva tisíce míst k sezení, jen pro představu, jak velký je to chrám. I když jdeme trošku později (čeká se zase jen na paní Děckou – vtip pro cimbalisty), opravdu si máme kam sednout. Protože je to katolický kostel a Poláci jsou po Američanech druhou největší skupinou obyvatel, je to kostel veskrze polský. Je tu Pražské jezulátko a dvoje varhany. Dřevěná podlaha s intarziemi a nádherná vitrážová okna. Kostelem zní Bachova hudba v podání Karen Beaumontové, což je subtilní dáma v černých kroksech, s hůlkou a batohem, jak se můžeme po koncertě přesvědčit na vlastní oči. Ta chvíle usebrání se přišla náramně vhod. Potěšilo mě, že koncert si užila i Megís, která vyhodnocuje některé situace pro mne dost příznivě. To je milá, nečekaná změna.

Jen neradi se loučíme s Maruškou, která nám byla skvělou průvodkyní, zásobovacím agentem a duševní oporou. Snad bude příležitost jí to oplatit měrou vrchovatou. Jdeme domů balit – teda jen já s Megís. Kluci mají kufr ještě pořád sbalený, protože ho fyzicky dostali do rukou až dnes ráno. Den před odletem do další destinace naší cesty. Kam letíme a proč, to až v příštích zápiscích.