Sedím ve výkladní skříni ve 22. patře skleněné budovy a mám výhled na další mrakodrapy i věž CN. Ve sklech se odráží červené světlo probouzejícího se dne. Náš apartmán kousek od downtownu skýtá neuvěřitelné výhledy. Včera jsme dorazili do Toronta a prolomili tak osmileté čekání na návštěvu Kanady. I když jen na skok, jsme tady! Kanada!

Od roku 2011, kdy jsme s Alešem byli na Key Westu na Floridě a potkali tam kanadské vojáky, kteří měli na nohou kanady a byli z Kanady, jsme se chtěli do této země podívat. Byli jsme tenkrát okouzleni Amerikou a padla zde okřídlená věta: K čemu to je, ta Kanada?

Snažili jsme se najít hlavní argumenty pro existenci této země a měli jsme k ní postoj jako partička ze South Parku k Barbře Streissand. Hlavní devízou země se ukázala skutečnost, že zde vymysleli ibuprofen.

Po prvním dni zde stráveném jsme okouzleni Torontem. Je to tu klidnější, evropštější, méně exaltované jako v USA. Méně lidí, rušivých vjemů. Jízdenku na vlak do centra jsem koupila v automatu na letišti za pár sekund, a ještě jsem mohla zaplatit bezkontaktně kartou, což v USA nelze. Všechno je pochopitelné, jednoduché, příjemné. Když se dostaneme nahoru na původně televizní věž CN na vyhlídku, jsme překvapeni, jakou atmosféru ta podívaná může mít. Nikdo tu neječí, nevytváří fronty, nenutí člověka ke spěchu a selfie mánii. Na věži prodávají pivo z věže, popíjíme, v klidu se procházíme a fotíme. A kocháme se výhledem na město. Ve stoje, vleže na prosklené podlaze, kde je průhled až na ulici 340 metrů pod námi. Dokonce můžeme na vzduch, na ochoz. Vyhlídka je sice překryta pletivem, ale ten pocit chodit nad městem a dýchat čerstvý vzduch je k nezaplacení.

Jezero Ontario je nejen na dohled, ale i na dosah. Pozorujeme letadla startující z malinkatého letiště přímo pod námi. Sami jsme přiletěli malým letadlem, které začalo psát náš příběh O letadélku Kanáděti. Všude je zeleň, řady mrakodrapů, kulatá hala Roger’s centra, kde se hraje baseball. A kulaté železniční depo, ze kterého udělali muzeum železnice s posezením, starými lokomotivami, spoustou kytek a několika restauracemi. Kam půjdou Češi jako první? Jasně, že na pivo. Vaří ho tady sami a Aleš si dá jedno malé, dvoulitrové. Ještě nezbytná fotka u svítícího nápisu Canada.

Apartmán je perfektní, vybavený, v centru, čistý. Dva lidé zde mohou strávit opravdu příjemný pobyt. My jsme čtyři. Rozkládací pohovku v kuchyni musíme nechat opravit, v sušičce se mele nějaké prádlo, ale všechno se vysvětlí. Za chvíli se tam suší i naše prádlo, protože zásoby čistého oblečení se nám s Megís krátí. Kluci mají ještě pořád sbaleno z domova a chodí v tom, co si koupili. V apartmánech jsou senzory hluku. To je naprosto senzační věc! Spíme v klidu, tichu, v průvanu od vchodových dveří, které nedoléhají. Nikdo nevydá hlásku. Není proč. Každému se v hlavě honí první dojmy z Kanady, země zaslíbené. Čekají nás tady čtyři noci a velký výlet k Niagarským vodopádům. No nezní to báječně?