Dnes byl takový mokrý den. Potili jsme se, zmáčeli jsme se, uschli jsme, a nakonec nás zkropil déšť. Vydali jsme se na zájezd k Niagarským vodopádům. Průvodkyně Linda nás bude strašit ještě hodně dlouho, ale zážitky to byly vskutku nezapomenutelné.

Autobusová nádraží bývají nejdepresivnějšími místy ve městech. Toronto Coach Terminal by co do tmy, špíny a především hluku obsadilo jedno z předních míst. Navíc k němu nejede metro přímo, musíme dvakrát přesedat (jednou kvůli tomu, že automat na lístky v metru bere jen mince, které nemáme) a pak jít kousek pěšky. Pokud víte kudy nebo máte Aleše, je to v pohodě. Jinak je to na zapadlém neznačeném místě, odkud autobus na ulici nedokáže vyjet napoprvé, ale musí najet, vycouvat a najet znovu. Za plného provozu. Ideální místo pro dopravní terminál.

Vozový park firmy Grey Hound v Ontariu má už to nejlepší za sebou. Totéž platí o naší průvodkyni Lindě. Vypadá trochu jak Věra Chytilová, ale nemá její pronikavý hlas. Niagára vyslovuje jako Na-jágra. Navíc si pro sdělování informací vybere vždy to nejhlučnější místo v okruhu tří kilometrů a postaví se zády k většině. Udržuje si stále dobrou náladu a úsměv, na krku s visačkou na šňůře plné odznaků. Je malá přesně tak, aby ji nebylo na ulici vidět, ani když zvedne bezbarvé složky vzhůru. Po cestě nám sděluje do mikrofonu spoustu informací, patrně aby odvedla pozornost od škytajícího autobusu. Když domluví, ještě se zasměje nebo zazpívá nějakou melodii. Vyhlásí instagramovou soutěž, ale v buse nejde wifi. Ukáže se, že to je ten nejmenší problém. Máváme řidiči Michaelovi, který nám mává zpátky. Aleš tvrdí, že jedeme na volnoběh a že řidič nemůže zařadit rychlost. Má pravdu. Megís prohlásí, že se cítí jako v práci, což Aleše pobaví. Megís dělá stevardku ve žlutých autobusech.

Když zastavujeme na okraji dálnice poprvé, Linda vytváří dojem, že to tak snad má být. My vidíme kamiony míjející nás v těsné blízkosti a v plné rychlosti a moc klidní nejsme. Nejde nastartovat. Vypadavá klimatizace i mikrofon. Rozjedeme se, ale radost netrvá dlouho. Těsně před mostem náš starý autobus chcípne definitivně. Na to, že jsme si koupili nejdražší variantu zájezdu, abychom se nemuseli o nic starat a měli všechno zajištěné, to teda zatím nevypadá. Linda nám SLIBUJE, že ty vodopády dnes uvidíme. Tak to jsme klidní. Pokud nás u krajnice nesmete nějaká cisterna a firma pošle náhradní autobus dříve, než se tady všichni usmažíme. A dokud nepropukne panika. Stojíme na nadjezdu vysoko nad zemí, skoro jako na torontské věži. Už v duchu spřádáme představy, jak nás odsud zachraňují vrtulníky nebo slaňujeme dolů do rokliny. Michael už se neusmívá.

Řešení přichází po nekonečných minutách. Linkový autobus Grey Hound zastavuje za námi a my přesedáme do modernější a čistější verze. Bohužel, polovina účastníků all-inclusive zájezdu musí hodinovou cestu po dálnici stát, protože je autobus skoro obsazený. Normální cestující se míchají s účastníky tour, navíc stavíme po cestě na běžných zastávkách linky z Toronta. Aleš v duchu skládá stížnost pro pořadatelskou firmu. Chaos se nezmenšuje ani po výstupu na Rock Table, ale blízkost vodopádů a fotogenických scén nás žene k zábradlí. Je to nádhera! Nádhera!

Jsme na kanadské straně hranice. Začínáme prohlídku u hučící (temně hučící) Niagáry, která o pár desítek metrů dál padá dolů ve vodopádu zvaném Podkova. Vzduch je horký a vlhký jako v prádelně. Fotíme, zíráme na tu krásu. Když se po prvním omámení podíváme na druhou stranu, úžas ještě zesiluje. Niagarské vodopády jsou turistickou atrakcí se vším všudy. Ten kousek přírodní krásy je na americké i kanadské straně vytěžen do posledního metru země i nad zemí. Vyhlídková věž, mrakodrapy hotelů, ruské kolo a dinosauři, barevné nápisy a městečko s ulicemi do pravých úhlů. Vypadá to jako ve Znojmě v Hatích. A je to dost děsivé. Turistický průmysl se nedá zastavit.

Raději pokračujeme v cestě kolem vodopádů. Ten další je na americké straně, asi proto se jmenuje Americký. Je menší, voda padá do skal a nejde z něj takový strach jako z toho největšího. A taky je dál, na druhé straně. Třetí vodopád Nevěstin závoj vidíme jen zdáli. Americká vlajka v polovině mostu mezi Kanadou a USA visí na půl žerdi. Dnes je 11. září. Ve stínu tohoto dne se jeví naše trable jako malicherné. Ovšem když jsou zbytečné, zaviněné pořadateli, dokáží trochu zkazit náladu. Nejhůře to nese Milan, který je ve svých soudech nekompromisní. Většinou se přidávám na jeho stranu. Megís neříká raději nic. Aleš všechny obhajuje, zachovává klid a koná. Třeba poradí Lindě, aby zavolala na centrálu dopravní společnosti, když pro nás žádný náhradní autobus nepřijíždí. Vlastně je to legrační a s některými účastníky zájezdu nás to sbližuje.

Největším zážitkem dne je plavba pod vodopády na lodi. Ty vyplouvající z kanadské strany rozdávají pasažérům červené pláštěnky, ty z americké strany pláštěnky modré. Naše lodě jsou větší, heč! Ve frontě na loď si oblékáme silonové pončo. Ve slunečním žáru nastává priessnitzcův efekt, takže jsme totálně mokří pod pláštěnkou ještě dříve, než vyplujeme, a budeme totálně mokří úplně celí. Jakože celí. Je to skvělý pocit být vodopádům na dosah. Ten první, Americký vodopád, dělá duhu a něžné kapičky se usazují na objektivech. Pak připlujeme k Podkově a situace na palubě připomíná scény z velkého lodního neštěstí. V sekundě jsme úplně mokří, vítr nám rve kapuce z hlavy a nevidíme nic. Doslova nic. V pravém oku mám hektolitr vody a bojuju na mokré palubě o život. Megís se drží zábradlí a je nadšená. Niagára je kolem nás i v nás, fotit se nedá nic. Je třeba všechno schovat a prostě jen stát a užívat si to. Plujeme tak daleko, kam až nás proud pustí, mám pocit, že jsme přímo pod vodní stěnou. Za pár minut nás vyvrhnou, mokré a smějící se, zpátky na zem.

Usycháme postupně. Musíme absolvovat ještě procházku městem Niagara on the Lake, kde podle Lindy není vůbec nic. Lákavé! Tak si sedneme do první hospody a až při drinku zjišťujeme, že je to zřejmě nějaká vesnice pro seniory a podivíny s různými fyzickými anomáliemi. Číšník se pořád klaní a usmívá a říká: ABSOLUTELY absolutně na všechno, co řekneme. Později najdeme, že tady se Niagara vlévá do jezera Ontario, ale na to už není sil ani čas. Už tak máme velké zpoždění a velké štěstí, že autobus ještě stále jede. S drinkem v žaludku je tepleji a veseleji.

Po návratu do Toronta ve městě prší. To je celkem úsměvné, protože v mých kožních záhybech už raší houby, jsem vlhká celý den. Prohlížíme si s Megís fotky, ty v červených pláštěnkách jsou boží. Byl to bláznivý den plný zážitků, vlastně takový, jako slibovaly letáky toho zájezdu s firmou Gray Line, která má v logu velký kosočtverec.