Tvořivost není rovná přímka s jasným začátkem i koncem, ale spíše smyčka, která nás pokaždé, když něco dokončíme, vrací na start. Kdo nezažil muka hodin nad listem prázdného papíru, kurzorem tepajícím na monitoru, pocity vyhoření, zmaru a prázdnoty, ten nepochopí.

Tuto krásnou definici jsem bohužel nenapsala já. Je to citace z knihy Jeď dál od Austina Kleona, kterou jsem si včera koupila v naději, že v ní najdu odpověď na to otázku Jak psát, když to nejde? Je to zároveň můj vzkaz lidem, kteří si myslí, že všechno v životě lze urvat silou, kázní a vytrvalostí, pokud se navíc budete dostatečně dlouho usmívat. Jako na všechno v životě si ale musí každý přijít sám a je zbytečné vysvětlovat vlastní cestu člověku, který jde jinudy.

Někdy jsou pro mne knihy nejlepšími přáteli, kteří mne nezklamou. Nepovyšují se. Nemyslí si, že mají nade mnou převahu. Nepotřebují mne pořád napomínat a kárat, když vyzkouším něco nečekaného.

Tak jsem strávila v knihkupectví o samotě čas, kdy jsem byla přáteli obklopena ze všech stran. Samá pomocná ruka natažená z regálu, skoro se nedalo projít, aniž bych si s ní alespoň nepotřásla.

Spěchala jsem na vlak, ale zároveň byl ve mně náhle velký klid. Prostě vědomí, že všechno, co mám stihnout, stihnu. Že najdu tu správnou knihu ve správný čas a pojedu tím vlakem, který bude ten nejlepší. Těžko se to popisuje slovy, ale ten stav uvnitř mého těla byl jako vlídná krajina, kde nemůžete šlápnout na ostrý kámen ani sejít z cesty. Uviděla jsem Knihu divů a věděla jsem, že ji musím mít. Vlak jsem stihla a neměl až na pár minut v cíli vůbec žádné zpoždění. Ten pocit klidu přesto postupně vymizel.

Jedinou cestou, jak se do toho stavu čisté mysli znovu dostat, je o to asi neusilovat. Prostě být teď a tady. Ať se svět kolem třeba zblázní, ať chrlí další a další převratné zprávy a maily s červenými vykřičníky naléhavosti. Než mne ta chapadla znovu pohltí a poleptají slizem každodennosti a rutiny, zkusím zavřít oči a jen být. Nádech, výdech, a jde se na to. Jen člověk vyrovnaný a vnitřně klidný si může znovu sednout před počítač a psát dál.

Do prčic, sakrblé, jejdanečky, kurnik šopa holubník a běda vám, jak mi to nepůjde!