Štěstí je volba, hlásají po světě usměvaví lidé, zjevně šťastní, i když jim lezou osmičky a cestou k autu šlápnou do hovna. Mám chuť je všechny pozabíjet, zvláště po ránu. Protože je nesnáším. Protože bych tak zoufale chtěla být jako oni. Usmívat se, chodit po světě a nesoudit nikoho. Ani sebe.

Snesla se na mne vlna otázek, výčitek i nadávek, proč jsem svou výzvu Úžasné Báry vzdala. Stačí se pár dnů věnovat něčemu jinému, a už je oheň na střeše. Nic jsem nevzdala, přátelé. Těší mě všechny reakce, že vám blog chybí, moc si toho vážím. Ale pokud nechybí mně, pokud mě jeho psaní nebaví a nedává smysl, naštěstí vždy jen krátkodobě, psát ho nebudu. Nemusím. Můžu. A v tom je rozdíl. Nesuďte mě. Zkuste sami psát veřejně každý den, a pokud to vydržíte rok v kuse, smeknu.

Přede mnou neleží volné dny jako širé lány, naopak jsou mé aktivity občas tak různorodé a tak intenzivní, že prostě potřebuju chvíli vypnout hlavu aspoň doma.Nabrat sil. Nepsat, ale číst. Nedávat, ale brát. Dostat se znovu do rovnováhy, abych mohla slyšet z televize řeči o štěstí jako volbě, a místo naběhlé žíly na spánku vykouzlit na tváři blahosklonný úsměv. Televize je zlo. Jedno z mých nových rozhodnutí je nedívat se na nic. I když americký seriál o extrémně obézních lidech je fakt zajímavý. Zvláště mě zajímá, proč někdo ve snaze změnit své stravovací návyky a životní styl uspěje a někdo pokaždé selže.

Než se dostanu do své lepší autorské formy, možná to ještě pár dní potrvá. Buďte, prosím, shovívaví a nesuďte. Pokud chcete něco změnit, buďte sami tou změnou. Nemohu a nechci plnit očekávání druhých. Mám dost práce s těmi vlastními. Děkuju, že jste se na stránky Úžasné Báry vrátili. Snad neolitujete.

Krásný den všem.