Rozdíl mezi psaním deníku a psaním blogu je propastný. To, co se mi honí hlavou, můžu bez obav napsat jen na papír. I ty největší tajnosti, pocity, nálady. Blog je věc veřejná. Prochází tou nejtěžší vstupní i výstupní kontrolou. Autocenzurou.

A tak někdy jaksi není o čem psát, protože o tom nemůžu, o tamtom už vůbec ne, kritizovat druhé lidi tímto způsobem nehodlám. Jsem plná emocí, ale pro psaní blogu jsem jako zavřený papiňák. Občas ufouknu trochu páry, ale co se vaří, bublá a rozpadá uvnitř, to zůstane v hrnci. Teda v mé hlavě. A někdy to vypadá, že pojistný ventil vyletí a já v uzavřeném prostoru bouchnu. Odnesou to bohužel všichni, co jsou doma. Řádím jako postřelený tygr a ať udělají cokoliv, vytočí mě to ještě víc.

Že něco není v pořádku, poznám podle migrény. A bolení břicha. Nedělní kačenka už za to nemůže, tohle je jiné.

Myslím, že intuice sídlí právě v břiše. Stahuje se vám žaludek, něco svírá střeva. Víte, že cosi není v pořádku, a snažíte se to rozumem potlačit. Ale tělo se ošálit nedá. Prosadí svou.

A když bude nejhůř, paralyzuje vás bolestí a dotlačí do postele, abyste mohli o svém životě přemýšlet. A něco změnili. Protože i když je zdánlivě všechno v pořádku, ale vy se necítíte dobře, někde je problém. Jde o to ho najít, pojmenovat a nejlépe vyřešit. Nebo utéct. Nebo změnit úhel pohledu.

Tak uvidíme, kterou cestou vyrazím. Držte mi palce. Na své cestě za vlastní úžasností mě čeká ještě hodně překážek a rozhodnutí. Můžu se usmívat a říkat, jak je všechno báječné a třeba tomu i věřit. Ale jen do doby, než vám ta věc mezi hlavou a nohama začne posílat nouzová hlášení.