Začínám psát na 141. stránce wordovského dokumentu. Blogy píšu za sebou jak to leží a běží, a kdyby to bylo na papírech, už by to byla pěkná hromada. Občas mám záblesky poznání, ke kterým mě tento úkol dovedl. Ale zatím to nedokážu zachytit slovy. Tak píšu dál.

Držím se svého předsevzetí psát nejlépe každý den celý rok, a i když mám výpadky, celkem se mi to daří. Co mi ale vůbec nejde, je stejně vytrvale a intenzivně přemýšlet o svém životě. Plánovat. Něco změnit. Někam se posunout. Přiznávám, já se bojím. Bojím se, na co bych přišla. Bojím se, že bych musela něco udělat. Bojím se, že to bude chtít další odvahu a odhodlání. Utěšovat se, že vše je tak, jak má být, je mnohem snadnější. A jde mi to výborně!

Odkládám čas přemýšlení a čas konání den za dnem. Včera jsem například celý den uklízela a dělala domácí práce (které nesnáším). Jarda to výstižně nazval vyšší formou prokrastinace. Nesedím u televize, nebrouzdám internetem, nemarním čas žádnými zbytečnostmi. V důsledku vzato, uklizená domácnost vytváří příjemné prostředí pro všechny. A můj „hýbací den“, po kterém nemůžu pohnout rukama a bolí mě v zádech, je pro mé zdraví rozhodně prospěšnější než další nekonečné sezení nad blokem s poznámkami. Dělala jsem všechno správně, mám skvělé alibi pro své svědomí. Vždyť jsem umyla 13 oken! Že jsem z nich při těch poryvech větru nevypadla, je jen příjemný bonus.

Jak jsem už psala, pokud jde o mne, může být Štědrý večer klidně dnes večer. I tu rybu mám v mrazáku. Já jsem připravena! Naopak do Vánoc se tady zase všechno rozháže, rozsype, upatle, zapadá prachem. To je to úskalí měsíčního předstihu v kalendáři. Teď mám měsíc na to, abych se v té nezvykle uklizené domácnosti uchýlila do klidného koutku a konečně začala přemýšlet, co se svým životem.

Pokud přijdu na to, že chci být uklízečkou, tak se asi nic nezmění. Pokud ještě stále chci být Úžasnou, budu muset věnovat čas sama sobě a klást si nepříjemné otázky. Myslím, že ty otázky budou důležitější než odpovědi, které vykoktám.

 

Držte mi palce, abych nestrávila neděli balením dárků a psaním vánočních pozdravů. Nebo pečením cukroví. Nebo že bych začala znovu s pletením? Možností vyšší formy prokrastinace je nekonečně mnoho. Cesta k vlastnímu sebepoznání je ale jen jedna. Přímá. Bez odboček a zkratek. Zeptat se sama sebe, jaké mám s druhou polovinou života plány? Držte mi palce, abych přitom přemýšlení nevypadla nebo neskočila z okna.

Pěknou neděli všem!