Jsou tři hodiny v noci. Kromě mě jsou vzhůru jen lidé na noční směně, maminky plačících dětí, flamendři a řidiči náklaďáků, kteří rozvážejí do obchodů čerstvé rohlíky. Po hodině ležení v posteli na hřebech mé masážní dečky to vzdávám a vstávám. Nemůžu spát.

Začít den polknutím dryjáku na bolení hlavy není zrovna ideální, ale odsoudit to může jen ten, koho nikdy hlava nebolela. Zkouším ozdravné hluboké dýchání. Zkouším si z hlavy vysypat všechny myšlenky, které mi nepomáhají. Zkouším odpustit všem, kteří mě štvou. Vím, že ty druhé nezměním. Mohu změnit jen sebe. A svůj vlastní život. A z toho mě asi tak bolí ta hlava. Pořád. Už čtvrtý týden za sebou. Nepomáhají ani rady zenového mistra. Jediné, co zabírá okamžitě, je laskavá náruč mého muže, který sice za mák nerozumí tomu, co se mi odehrává v hlavě, ale i tak mě stiskne a pošeptá do ucha, že to bude dobrý. A já mu věřím.

Uprostřed noci ho ale vzbudit nemůžu. I když mám velmi chápavou a vstřícnou maminku, ani jí si netroufnu zavolat v nějaký nezvyklý čas. Vyděsila bych ji, a to je to poslední, co bych chtěla. Tíživé ticho mi křičí v hlavě a proud myšlenek nejde zastavit. Nepotřebuji zábavu z televize ani informace či veselé písničky z rádia. Tak otevírám počítač a píšu tento blog. Už jsem na něj zase pár dní nesáhla, a to se mi nelíbí. Pořádek muší bejt.

Psala jsem o víkendu jiné věci. Od chvíle, kdy mi zavolala jedna firma s tím, že jsem prý specialistka na pivo, už jsem toho napsala o výrobě piva celé sebrané spisy. Protože jsem se upřímně zasmála a samozřejmě potvrdila, že ano, jsem specialistka na pivo. Protože proč ne? A taky jsem specialistka na komplikování si života úkoly navíc. Napsala jsem v poslední době i text na jednu rozhlasovou upoutávku, tvořím básničky o zvířatech v ZOO, příspěvky do časopisu. Kromě piva všechno jako dobrovolník. Protože chci. Protože můžu. A kromě toho píšu každý den v práci, vymýšlím, formuluji, vysvětluji. Žongluji se slovy.

Občas se proto stane, že všechna slova a myšlenky rozdám. Už nic nezbude pro mne samotnou. A to jsou ty dny, kdy nepíšu žádný blog.

I slova mohou člověku dojít, když je rozhazuje celými hrstmi jinde. Protože ani dobrých myšlenek a vhodných slov nemá nikdo neomezené množství. Občas mi zbude v hlavě jen to haraburdí, které si musím po nocích přebírat a vyhazovat sama. Kdo jiný by ho taky chtěl? Doma důsledně třídíme odpad do tašek, žlutá, zelená, modrá. Ale kam s prázdnými myšlenkami? Do kterého kontejneru odnést zbytečnosti z vlastní hlavy? Nejlepší bude je pustit po větru.

Na konci listopadu asi nezačne bílý den východem slunce, které mi po dlouhé probdělé noci vždycky připadá strašně optimistické. Nastěnka ho s pletacími jehlicemi v ruce prosila, ať ještě posečká. Já ho prosím s rukami na klávesnici, ať si pospíší. Jsem tu na světě úplně sama, v té hodině vlka. A trochu se bojím. Ráno přinese nové naděje, nové myšlenky a nová slova pro nový den. Jestli mi jich pár zbude, napíšu vám třeba něco hezčího.